Hlídací babička…?

Ano, asi bych měla být.
Věkem jsem možná zase ještě tolik nedospěla, ale nicméně, dvě vnučky už mám a třetí vnouče je na cestě.
Znáte ten model babičky z knížek Boženy Němcové. Babička je v nich vylíčena jako žena už poněkud schátralá, bělovlasá, chtějíc býti rodině a své dceři užitečná, i když už zároveň ona sama potřebujíc péči a dohled.
Tak to teda ne! Takové ještě nejsme a doufáme, že ještě nějaký čas nebudeme. Cítíme se na dvacet. Ráno je to sice podstatně horší, ale během dne máme pouze malé odchylky. Večer uléháme trochu opotřebené, pravda, ale noční regenerace a obětování času ráno u zrcadla, nás vrátí do plné síly.Už jsme prostě jiné babičky. Nenecháváme se šoupnout na vejminek, náš život je plně pracovní, pestrý a bohatý na zážitky.
Ale bývalo to jinak. Porovnejte a zařaďte se.

Tehdá:
Z vozu slézá žena v bílé plachetce, v selském obleku.
„Moje zlaté děti, moje holátka, co jsem se na vás těšila!“
Obdivujou tmavý kožíšek s dlouhými varhánkami vzadu, řásnou zelenou mezulánku, lemovanou širokou pentlí; líbí se jim červený květovaný šátek, jejž babička na placku vázaný má pod bílou plachetkou; posedují na zem, aby dobře prohlídnout mohly červený cvikel na bílých punčochách a černé pantoflíčky.
„Ale babičko, vy máte jen čtyry zuby!“ 
Dnes:
Babička si přifrčí v autě, za které se opravdu nemusí stydět, na sobě džíny, nějaký šmrncovní vršek a na hlavě moderní účes pěstěných vlasů s IN přelivem, aniž by se zaleskl jediný bílý vlas. Úsměv, hodný americké VIP celebrity, věnuje všem okolo a přitom zkoukne hodiny na mobilu a zvěstuje, kolik času ještě má, protože za chvíli jí začíná hodina jógy.
Vnoučata neběží naproti. Babička si je musí nejdříve najít. U televize, počítače nebo jiných vymoženostech naší doby. „Babi, co jsi nám přivezla?“ otočí děti aspoň hlavy, aby se zase hned vrátily ke svým činnostem. „Tak co je nového?“ zeptá se babička mezi vyřizováním mailů. „Koukej, nová hra!“ natahuje si vnouče zpět sluchátka. Rozhovor končí. Otázka, jestli se půjdou projít ven už mizí jenom do prázdna.

Miluju své vnučky, a jejich úsměv a náklonnost je pro mě tím nejkrásnějším pohlazením. Musím přiznat, že hlídání je pro mě obtížnější, než když doma běhaly mé 3 děti, řvoucí a hádající se. Tenkrát to tak nějak samo plynulo a běželo. Nikdy jsem neměla pocit, že bych byla strhaná a něco nestíhala. Samozřejmě nebyl každý den pohodový, ale vždycky jsem to nějak zvládla. 
Chápu to. Bylo mi těch dvacet.
A dnes? O vnoučata se daleko víc bojím a neustále je kotroluju. I v noci. Místo toho, abych v klidu spala, protože ony taky spí, vstávám a odposlouchávám dech, jestli jsou pořádku. Ráno mě odpočatá vnučka budí s úsměvem na rtech a já si připadám jako po prohýřené noci. Po týdenním vstávání do práce ještě tohle.
Po odevzdání dětí a uspokojení, že jsem je v pořádku uhlídala, upadám večer u televize do bezvědomí, sotva dopiju kafe.
Kde je těch mých dvacet, na které jsem psala, že se cítím?!
Mohla bych přidat ještě dalších dvakrát dvacet. Takový je v tu chvíli můj stav.
Jó, kdybych tak byla v důchodu! A mohla rozdělit čas mezi sebe a vnoučata.
Jednou budu, ale to už mě nejspíš nebudou na hlídání potřebovat – má vnučka právě dosáhne plnoletosti.
Copak máme vůbec šanci, stát se  babičkami z dob Boženy Němcové…?
Napište mi, jak je to u Vás…?

 

(Celkem: 5 ,Dnes: 1)

Leave a Reply

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>