Už to může ven…

…katastrofa? komedie? neštěstí? smůla?…vlastně ani nevím, jaké synonymum použít pro zážitek, který jsem si prožila ještě nedávno před vánoci. Předtím byl k pláči, dnes už pro zasmání. A myslím, že se s hrdostí může ucházet o titul „rodinná historka“.

Odjížděla jsem k rodině na západ Čech, měla vše sbaleno a chystala jsem se vše nanosit do auta. Jako poslední mi zbývalo sundat přepravku do auta pro mou psí slečnu. Ukládám ji na horní patro regálu v kumbále, kde máme i spoustu nářadí a věcí, které by neměly přemrznout v garáži.

Vkročila jsem jednou nohou mezi průmyslový vysavač a právě se dobíjející  baterii do auta a druhou nohou jsem vlála ve vzduchu, abych se mohla pořádně natáhnout, přitom nohou vyvažovat a přepravku sundat. A pak se to stalo…

…něco upadlo a jako domino začalo padat vše, co bylo v cestě. Já jenom přivřela oči a čekala, co dopadne na zem a rozbije se.

A bingo!! Byla to ta největší piksla, xxl balení montážní pěny! Dopadem na zem praskla a veškerý natlakovaný obsah začal stříkat kolem dokola, jako když aktivujete hasicí přístroj. Já stála jako opařená, pořád na té jedné noze, zády k tomu všemu a nemohla jsem nic dělat. To, že je to montážní pěna jsem pochopila, až když jsem v koutku oka uviděla, jak bochánky žlutavé hmoty po dopadu na zem rostou a nabývají na objemu. A nejen na zemi…cítila jsem je na zádech, nohách a mé zadnici. Ta doba, než se celý obsah vypustil z piksly ven, byla nekonečná. Nevěděla jsem co dělat a jenom strnule stála a bála se pohnout. Zkoušela jsem někoho zavolat, ale bez odezvy. Musela jsem si tedy pomoct sama. Nejprv jsem ze sebe začala sundavat, podotýkám, mé nejoblíbenější šaty, které už na mně začaly tuhnout. A jak jsem je přetahovala přes hlavu, zároveň jako bych si dobrovolně depilovala zadnici a celá záda. Teprve pak, ve spodním prádle, jsem vyběhla k mladým nahoru, zvěstovat jim tu pohromu. Snacha na mě civěla s vykulenýma očima a ze mě vypadlo jenom: „nekoukej, nemůžu se obléct, celá lepím!“ Pak už všichni běželi dolů, zkouknout to nadělení. Zaslechla jsem jenom: „týýý vole!…hustýýý!“ a pak: „jééé, škoda, že tady nemáme kameru, to by bylo video, s tím bysme někde prorazili“. HAHAHA! Pak už se všichni jenom smáli.

Pro mě ale nebyl konec, nejen, že jsem musela odjezd odložit, ale také mě čekal 3hodinový úklid toho všeho. Co kapka pěny, to ruční seškrábnutí ze dveří, stěn, kabelů, nářadí, mrazáku, nabíječky, baterie, šroubováků, podlahy. Nakonec jsem vykonala očistu i sebe…

….nebudu vás napínat. Montážní pěnu jsem ze sebe škrábala ještě 3 dny, z vlasů jsem ji stahovala mezi prsty, jako bych vytahovala hnidy od vší ( použila jsem i stejný hřebínek, zvaný všivák) a pár pramenů vlasů jsem byla nucena i odstřihnout. Je to materiál zprvu hodně lepivý, poté neodstranitelný a pevný. A šaty? Marná snaha. Ty jsem nesla nejhůře…paradoxně jsem se nějak upnula právě na ně a nebyla jsem schopna smířit se s myšlenkou, že jsou nepoužitelné a na vyhození. Možná proto, že jsem je měla sotva 3x na sobě, možná proto, že jsem zrovna změnila střih šatů, než jsem doteď nosila, možná proto, že mi je pochválilo víc lidí..Dělala jsem možné i nemožné, máčela, sušila, mrazila, seškrabovala až do pozdních nočních hodin  a snažila se je zachránit. Marně.

Mám je doma ve skříni a čekám, kdy budu schopna učinit další krok a vyhodit je…

Nejspíš je ale zrecykluju a použiju nepoškozené části na něco pro sebe… to by bylo, abych nezúročila um něco ušít, ne?

 

 

To prázdné a čisté místo mezi vysavačem a autobaterií jsem ochránila svým tělem, tam přesně jsem stála 😀

 

(Celkem: 1 ,Dnes: 1)

Leave a Reply

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>