Výtahování…

Už jste někdy přemýšleli, jak absurdní, a vlastně i srandovní, je ježdění výtahem? Nejpřirozenější situace je, když jedete s někým známým. To prostě jdete, nastoupíte, aniž byste polevili v hovoru a jedete.

Jiná situace už nastává, když vás nastoupí několik a nikoho přitom neznáte. Každý hledí nepřítomným pohledem a i když se snažíte občas někoho přímo pozorovat, velice bystře kontrolujete, jestli se na vás taky náhodou nepodíval. Někdy se to povede, jindy ne a dost často se očima setkáte. V tu chvíli je opravdu směšné, jak oba „děsně“ nenápadně děláte, jako že nic (už teď se při té představě zase směju).   A co teprve ty kamenné tváře! Rozjasní se jen ve chvíli, kdy někdo z „cestujících“ vystupuje, tuctově pozdraví a všichni ostatní mu s úsměvem, připomínajícím spíš úšklebek, odpoví. Přejeme si hezký nebo úspěšný den, používáme slangové výrazy jako „zdravím“, „nashle“, „taky taky“ a je nám to vlastně úplně jedno. Jen jsme tak nějak splnili základy slušného chování. Zpestřením je cokoli, co se vymyká nebo když nám někdo něco pochválí…to se nám úsměv protáhne o trochu víc. A to i v případě, že zůstáváme ve výtahu už jako poslední a s přiblblým úsměvem se culíme sami na sebe v zrcadle ( pokud jedete modernějším výtahem) a instinktivně si poupravíme účes, outfit nebo třeba taky rozmázlé líčení (v případě dam…. nebo někdy možná i mužů?!).

Trochu jiná situace nastává, když nastoupíte s někým neznámým a ve výtahu zůstanete jen ve dvou. Přemýšlíte o tom druhém co je zač nebo o tom, co by se mohlo dít (v dobrém i špatném smyslu). Upozorňuji rovnou, že milostné hrátky tady nebudeme rozebírat a necháme to na představivosti každého z vás. Horší variantou, jak všichni víme,  jsou různá přepadení v prostorách výtahu, ale to je zase tak vážné téma, že ho radši taky vynecháme.

Pokud se sejdou muž a žena, nastupuje nevědomky přirozená lustrace spolucestujícího , která by mohla vypadat třeba takto:

Žena vyhodnotí: 1.) je mladý/starý, 2.) je hezký/ošklivý, 3.) je sympatický/nesympatický, 4.) je hezky oblečen/strašák, 5.) voní/nevoní a v případě uspokojivých odpovědí, 6.) je ženatý?…ten by stál za hřích…

Muž zbystří v případě: 1.) je mladá, 2.) je krásná…. ta by stála za hřích…nic víc ho v té chvíli vlastně ani nezajímá. Pokud 1. a 2. bod nesouhlasí, nehne ani brvou.

Jak se chováte při jízdě výtahem? Navazujete hovor? Odpovídáte, když naváže hovor ten druhý? Bojíte se? Hřešíte? Já většinou přemýšlím, co je kdo za člověka, kam jde nebo odkud asi přišel, proč je ten či onen smutný nebo veselý. Je ohromující, kolik lidských osudů se v tak malém prostoru může sejít…

Věřím, že až zase výtahem pojedete, vzpomenete si na tyto řádky a možná i nepatrný úsměv vyloudíte…a možná, že svým úsměvem nakazíte i ty ostatní. A protože je smích lékem na všechno,  prokážete sobě i ostatním velkou službu.

Já jezdím výtahem denně…většinou s kolegyněmi, takže mě se týká 1. odstavec tohoto článku…nastoupíme, povídáme, vystoupíme. Ale až ke mně jednou přistoupí pořádný fešák a naváže hovor, určitě se o něm dozvíte…slibuju 😀

Kupředu levá…

 …zpátky ni krok!…zpívalo se v proletářském pochodu v dobách mého dětství. Co se týče melodie, byla opravdu chytlavá a lehce zapamatovatelná. A včera se mi i se slovy znovu vybavila.

Začalo to nevinně telefonním hovorem s mou maminkou, které jsem se mezi řečí pochlubila dárkovým poukazem ke kulatinám.

„No vidíš, tak si aspoň něco koupíš“, ozvalo se na druhém konci…a začala vzpomínat: „taky jsem dostala tenkrát k padesátinám odměnu.“ a vyčíslila mi částku …BUM!…to byl přesně ten okamžik: kupředu levá, kupředu levá, zpátky ni krok, znělo mi v hlavě. Okamžitě jsem vzpomínala, jakou měla v té době výplatu a vyšlo mi, že to byla obdobná částka, jako zmiňovaná odměna. Možná ta odměna výplatu i o něco převyšovala. Nechci si nevděčně stěžovat, protože i skromný dárek přijímám s radostí a skromností, ale v tomhle případě jsme šli tak nějak zpětným krokem „kuzadu“ nebo co.  Kde se stala chyba? Už se neoceňují čerstvé padesátnice?

Už vím. Přišla jsem na to. Zatímco tenkrát byly padesátnice v tzv. předdůchodovém věku, byly vlastně oceněny za celoživotní práci.

Já jsem sice ve stejném věku, ale celoživotní práci budu mít za sebou asi tak za 13 let. Co se dá dělat.

   Však já si počkám 😀

 

 

 

Stará, mladá…

v padesáti…tak jak to se mnou vlastně je?

Jsem stará?…možná bych už mohla začít sepisovat paměti. To se v tomhle věku dělá, ne? Materiálu mám nastřádáno, myslím, dost…jsem zasloužilá trojnásobná matka,  teď už i čtyřnásobná babička a věkem už taky splňuji…

Jsem mladá?…z pohledu starších určitě. Takový šedesátník na mě jistě pohlíží jako na mladou „roštěnku“. Říká se: jsi tak stará, jak se cítíš…v tom případě se sama přikláním k téhle druhé možnosti.

A jak na mě pohlíží ostatní? To asi nechám na nich.

Každopádně to byly moc pěkné narozeniny. Dárky jsem už nečekala, protože když mi před Vánoci vypověděl službu starý šicí stroj,celá rodinka mi přispěla na nový. Bylo to trochu s předstihem, ale jsem už velká holka a věděla jsem, že narozeniny budou už jen symbolické.

V tom jsem se ale mýlila…od kolegyň jsem dostala úžasný dárek, který ocení všechny tvořilky, které považují šití, stejně jako já, za úžasnou věc…znají mě velice dobře 🙂

.IMG_20160308_200832

…a takové poukazy jsem dostala dva….moc a moc děkuji!

Zmiňovaný nový šicí stroj jsem dlouho vybírala a porovnávala různé typy a značky, abych nakonec dala přednost naší české  značce Veronica.

 V den narozenin jsem ovšem dostala další šicí stroj – nádherný a věrohodný dort…nechybělo vůbec nic…i jehla a špulka s nití na něm byla jedlá. Byl opravdu vynikající a autorku mohu doporučit tady.

 12804235_1122404574470886_1570966959_n

Překvapení pokračovala dál a já se nestačila divit…

Tolik květin jsem už hodně dlouho neměla pohromadě…

Kolega mi řekl, že jsem konečně dospělá…

Jubileem jsem si vysloužila dárkový poukaz i v zaměstnání…

Přecpala jsem se sladkým…zase budu muset začít cvičit…

ZÁVĚR: Všeobecně musím uznat, že ta 50tka není zase až tak špatná a depresivní, nebojme se jí a stárněme s grácii 🙂

 

 

 

 

 

 

 

Ještě nenastal čas…

…aby dosloužilo…mám na mysli tvídové sako.

Já, osobně, bych si s tím práci nedala, protože už dávno vím, kolik času zabere párání jakéhokoli oblečení, ale o to se tentokrát postarala má sestra. Z vlastní zkušenosti vím, že tomu musíte věnovat minimálně několik večerů a dopředu vlastně ani nevíte, jestli vám vyjde množství materiálu na plánovanou věc, aniž byste nemuseli sešívat kousky zpátky na požadovanou velikost.

Ani tentokrát jsem se tomu sice nevyhnula, ale nebylo to zase tak strašné.

Výsledek posuďte sami…

1010044

1010047 1010045 1010043 1010042 1010041 1010040

Výsledkem je prostorná kabela, do které se, kromě obvyklých věcí, vejde i notebook a svačina k tomu.

A jako bonus…praktické připínací pouzdro ze zbytků… na klíče, mobil, peníze, tužky, co bude potřeba.