Didaktická deka…

…byla ušita z látky, která zbyla po ušití polštáře na válení, který jsem šila nedávno.
Původně to měl být velký kapsář na postýlku, ale vzhledem k tomu, že má moje dcera svoje holčičky 18 měsíců po sobě, bylo mi jasné, že starší Ellinka bude z kapsáře pořád dokola všechno vyhazovat, což  je poslední dobou její nejoblíbenější činnost, jak v pokojíčku, tak po celém bytě.
V půlce šití jsem se tedy rozhodla svoje plány změnit a našila jsem na podklad všechna možná zapínání, na která jsem si vzpomněla a našla doma příslušné komponenty.

Myslím, že zapínání a rozepínání čehokoli baví všechny děti a přitom se nevědomky učí správné zručnosti.
„Zabila jsem dvě mouchy jednou ranou“.
🙂

Babinec…

…narůstá.
Jestli to takhle půjde dál, budeme rodinný klan ženských.
A na vysvětlenou…narodila se mi třetí vnučka.

A tohle je její starší sestřička před rokem a půl
A tady jsou ségry společně…
Samozřejmě nesmí chybět jejich sestřenka, z vnuček ta nejstarší…
…právě jela svou první vodu…

Víkendový večer…

… se opět dostavilo nutkání zase něco vytvořit…

Tentokrát mě inspirovala Anička svými nádherně ušitými kloboučky a já už se těšila, až budu mít večer klid, abych mohla alespoň jeden vyzkoušet.
Látku jsem zvolila neutrální, jak pro chlapce, tak pro slečnu.

A když už jsem provětrávala látky, střihla jsem si ještě, jen tak „podle voka“, na malou sportovní crossbody z měkkého manšestru.
Ještě večer jsem něco nafotila, ale jak jsem zjistila dnes, moc se mi focení nezadařilo.

Ráda bych to napravila, ale taštička si hned našla majitelku, takže už jí bohužel lépe nenafotím…
Důležité je, že se moje dílo dostane do rukou toho, kdo si ho sám vyhlídne.
To mám na tom nejradši 🙂

Pomáhat a chránit…

…jak hezky to zní…
Bohužel jsem si zahrála hlavní roli v příběhu, kde toto označení jaksi neplatí.
Co bych taky chtěla, asi nejsem ve svých letech dostatečně přitažlivá a perspektivní partie. Nebo nevím, co si mám myslet. Pravda, už nejsem tak mladá, ale ani moc stará. Jsem něco mezi…a jako bych včera nebyla…

A o co šlo?

Cestou z práce jsem projížděla vesnicí, kde právě stála hlídka policie.
Konečně mě jednou také nechali bez zastavení jet, ale když jsem je míjela, ozvala se příšerná rána a rupla mi pneumatika na zadním kole. Asi po 10m se mi podařilo zastavit a zjistit, co se vlastně stalo.
Otevřela jsem kufr, abych se dostala k rezervě, že kolo vyměním a instinktivně čekala, až se za mnou ozve spásná věta: „Nepotřebujete pomoct?“

??????…..NIC!…TICHO.

Až když jsem zaslechla zvuk rozjíždějícího se auta, ohlédla jsem se. Mladí zástupci záchranné složky, která má na svém logu právě to známé „Pomáhat a chránit“, s autem popojeli o 20m dál ode mě. Chápu…když stáli těsně za mnou, bylo trapné, že jenom tak seděli v autě.
Možná, že kdyby v autě seděli chlapi starší generace, přispěchali by mi okamžitě gentlemansky na pomoc.

Tak je mi tak nějak smutno, když jsem si uvědomila, že GENTLEMANI opravdu vymírají.
Škoda, že pro ně nemůžeme založit nějakou rezervaci, jako to děláme pro zástupce zvířecí říše…
…aby nám nevyhynuli.
🙁