Trapas…

Není den jako den a někdy se prostě nedaří.
Tedy nedaří….v tu chvíli se to jeví jako trapas, s odstupem času se tomu všichni většinou zasmějeme.
Když jsme s kolegyní zpracovaly ranní nápor pošty, zazvonil na mém stole telefon. Už jsem si zvykla okamžitě brát do ruky tužku a lístek papíru a zapisovat si důležité informace a jméno, když se dotyčný(á) představí.
Tentokrát to bylo jiné.
Ozval se mužský hlas, který jsem bezpečně poznala, takže jsem tužku a poznámkový blok odložila.
„Dobrý den pane xx, co pro Vás mohu udělat?“
On: „Mohla byste mi prosím zjistit, jestli paní S…..stačila dopsat povolení na jeden rodinný domek?“
Já: “ Určitě, vydržte, kolegyně se podívá do připravené pošty na odeslání.“
On: „To budete hodné, potřeboval bych to do pátku pro banku, znáte to, termíny hoří.“

Mezitím kolegyně hledá a listuje a nachází sice rodinný domek, katastr také souhlasí ale jméno, které jsem na ní gestikulovala, v něm nefiguruje.

On: “ Víte, já bych potřeboval do pátku aspoň kopii, abych jí mohl bance předložit.“
Já: „Ale já vám nemohu poslat něco, kde nejste účastníkem řízení pane xx“ (a přímo ho oslovuji)
On: „Jak to, že nejsem účastníkem řízení, vždyť jsem investor!?“
Já: „Podle žádosti Vás zastupuje firma…..“
On: “ No to já vím, jim to klidně pošlete, ale já bych to potřeboval alespoň v té kopii.“
Já: “ Já Vám to ale nemůžu poslat, když nejste účastníkem.“
On: “ A proč byste mi to nemohla poslat?“
Já: “ No protože  nikde nefiguruje Vaše jméno a tudíž nejste účastníkem řízení, pane xx.“ ( opět ho přímo oslovuji)
Chvíle ticha…
On: „Ale já nejsem pan xx….já jsem pan yy“
TRAPAS!!!
Já: “ Ježiši, vy nejste pan xx?“ “ Promiňte, ale máte úplně stejný hlas jako pan xx.“
On: smích…
Já: “ Takže já tady mluvím s někým úplně jiným?“…smích “ A proč jste nic neříkal, když jsem Vás oslovovala pane xx?“
On: „No, mě to bylo divný, že mi říkáte jinak.“ …smích…
Já: smích…

To vám tak najednou proběhne v mysli…Jsem debil!

Já: „Tak to se moc omlouvám pane yy….teď už je mi to všechno jasné a samozřejmě Vám povolení, hned jak ho vypravíme, pro jistotu naskenuji a pošlu na mail. V pořádku?“
On: „To budete velice laskavá.“
Já: „Ještě jednou se omlouvám.“
On. „Nic se nestalo.“…smích… „Hezký den a ještě jednou děkuji.“
Já: „Hezký den.“

Co na to říct? Myslím, že to všichni znáte…prostě trapas.
Ale už teď, v tuhle chvíli, k zasmání od srdce.
😀

 

Každé nové ráno…

Pondělí…těžké ráno…
už tak má člověk sám se sebou co dělat, když musí, po rádoby odpočinkovém víkendu, brzy vstát, být odpočatý, čerstvý a připravený čelit vysokým cílům a složitým úkolům.

Ale to není zdaleka všechno. Já jako žena, věkově pokročilejší, musím ráno před zrcadlem věnovat mnohem více času své přeměně, abych nepolekala kolegy v práci a cítila se alespoň trochu svěže a sebevědomě, což sice není tak složité, protože roky praxe, v používání šminek a makeupu, se konečně vyplatily, ale to, že mi není 20, už opravdu nezalíčím. Nakonec ladnými pohyby, s kulmofénem v ruce, zkrotím vlasy, které se po nočním dobrodružství na polštáři, rozhodly, že budou trčet do všech světových stran a nebudou akceptovat mou představu o účesu.

U mě ráno, mimo to výše napsané, nadále znamená uklidit ovladače a jiné předměty ze stolku, aby moje malá temperamentní fenka všechno neadoptovala jako své nové hračky na kousání a žužlání, udělat svačinu synovi, který si ji jistě zase zapomněl udělat a nakrmit oba psy, aby se mohli celé dopoledne, s plnými bříšky, oddávat znovu spánku, který jsem jim přetrhla svým nesmyslným vstáváním ještě za tmy.

Nejtěžší úkol mě ovšem čeká u skříně s oblečením. Na to snad neexistuje žádný vesmírný návod nebo něco takového, protože i když se skříň jeví jako naprosto plná, není v ní nic vhodného k nalezení! Nahá jet nemůžu, takže zoufale tahám obnošené a okoukané kousky oblečení, nechutně na sebe koukám do zrcadla, přemýšlím o nesmyslných dietách a celá zakaboněná přemýšlím, co s tím udělám. Po pár minutách mi dojde, že asi nic a tak s poklesem sebevědomí na bod mrazu, odcházím. Musíme jet. Máme to 20 km a čas neúprosně letí.

Syn, který se přemístil z postele rovnou do koupelny, cestou se oblékl do, ani neví čeho a zvládl ranní hygienu během 5 min, klidně pokračuje ve spánku, se sluchátky na uších, na sedadle spolujezdce. A vůbec mu nevadí, že si s ním po cestě povídám, aniž bych se dočkala odpovědi, nebo že rozhořčeně nadávám na neohleduplné řidiče, kteří se rozhodli odejít ze světa dřív, než by museli a já to zrovna potřebuji ze sebe s úlevou dostat použitím výrazů, které nepatří do spisovné češtiny. V tu chvíli on prostě spí. Takže si zanadávám do prázdna a jede se dál.

Světlý okamžik nastává ve chvíli, kdy dorazím do práce a na stole mi zavoní ranní čerstvá káva. Je to opravdu okamžik, který si vychutnávám, dokud se neotevře brána, vpouštějící nedočkavé občany, lačné po vyřizování úřednických mašinerií. A že jich je! Jsou tady i tací, kteří dělají vše pro to, aby mohli úřad navštívit denně a denně si mohli na něco nebo na někoho stěžovat. Možná je to jejich koníček…nevím.
Tady bych se trochu zastala všech úředníků…není to vždy snadné a ne vždy je chyba na jejich straně. A ještě jedno upozornění, pro někoho možná i novinka. Představte si, že úředníci, se kterými se běžně setkáváte, zákony a formuláře nevymýšlejí. I když většinou v médiích slyšíte, že za všechno mohou právě ti nejnižší úředníci, není tomu tak. Musí se těmi zákony řídit, stejně jako vy. Vězte, že stejně jako vám přibývá formulářů, tak i jim přibývá každodenní práce. Vlastně jsme na tom úplně stejně. I my úředníci si musíme vyřizovat doklady a různá povolení a stejně jako vy, si na to musíme brát dovolenou.
A myslete na mámy od rodin, které ráno vstávají o hodinu dříve, aby ještě stihly vypravit děti do školky a školy a celé schvácené závodí s časem, když děti vytržené ze spánku, nespolupracují, zlobí a fňukají. Přesto pocity a únavu odloží a snaží se být vstřícné.
Budu ráda, když si na to vzpomenete, až na úřad zavítáte.

Každé povolání má své útrapy a rozhodně bych si nedovolila srovnávat a řadit je na pomyslný žebříček, které z nich je obtížnější a náročnější.

 

Pravda je taková, že jsou potřeba všechna.
I ten metař, kterého denně pozoruji z okna od mého pracovního stolu, právě zametl papírek po někom, kdo se zapomněl chovat ohleduplně ke svému okolí a kdo pak v klidu odkráčel na úřad, s očekáváním, že ohleduplnost vůči němu bude samozřejmostí.
TAKŽE…strašně ráda bych vstávala do práce s vědomím, že budu jednat s dospělými lidmi, kteří se na mě nepřišli mračit a nepřišli k nám s předsevzetím, jak nám to „natřou“.
Určitě bych potom těžká rána snášela s menším utrpením a těšila se na všechny, s úsměvem na rtech, od pondělí, až do pátku.
😀

 

Ach ta láska…

Moje kamarádka mi před pár dny napsala: „Zamilovala jsem se, je to nádhera!“
Hned mi vyloudila úsměv na tváři. Opravdu jí to přeju a kdybych uměla čarovat, mávla bych kouzelným proutkem a zaklínadlem zajistila, aby to bylo na věky.

V práci jsem nadhodila zmiňované téma a to byste koukali, jaká debata se rozpoutala!
Všechny jsme se vrátily do zamilovaných let a prvních pokusů o sblížení s opačným pohlavím. Případ se stejným pohlavím v práci nemáme, takže se bez výjimky jedná o mužský protějšek.
Ozývaly se vzdechy, jak ten či onen byl vtipný, ochotný, obětavý a dokonce i romantický, všímající si své drahé polovičky. Každá z nás měla nějaký příběh. Nasmály jsme se, zanadávaly na mužské plémě, ale nakonec jsme se shodly, že bez partnerů by to nebylo ono.
Teda vlastně, až na mě. Moc jsem se nevyjadřovala nahlas a spíš jsem v ústraní dělala mrtvého brouka.
No, neprošlo mi to. Já věděla, že to přijde! To jsem si zase naběhla! Všechny oči se upřely na mě a já tušila příval otázek: “ Kdy si konečně někoho najdeš?!“…“Přece nebudeš pořád sama!“

Je o mně známo, že už jsem pár let sama, ale abyste tomu rozuměli…kdysi jsem byla vyměněna za 20letou slečnu, což nebylo příjemné a samozřejmě jsem nemohla takovému mládí konkurovat, ale dnes, s odstupem času a po několika vztazích, bych svému bývalému partnerovi vlastně chtěla poděkovat. Tehdy rozhodl on, dnes je to MÉ rozhodnutí. Možná si o mě kdekdo řekne, že jsem chudák a zoufalá, ale vězte, že je to jenom Vaše dedukce. Jak vysvětlit někomu, kdo už ani neumí být sám se sebou, že je to jen a jen moje rozhodnutí a že jsem došla k zvláštnímu klidu,spokojenosti a sebevědomí? Že jsem se postavila na vlastní nohy a uživila 3 děti, tenkrát ještě školou povinné? Že jsem je všechny zdárně dovedla ke vzdělání a plnoletosti? Že jsem studovala Vysokou školu? Že se ze mě stala osobnost, která si uvědomila svou cestu, cenu a své hodnoty? Že jsem poznala, že když si něco umanu, dokážu to?
Ano, jsem JINÁ…. a LEPŠÍ.
A když budu hodně upřímná, dnešní doba nepřeje vztahům a vlastně ani není z čeho vybírat. Za pár týdnů mi bude 49 let a potencionální partneři mi už sakra stárnou, když beru v potaz, že by byl můj partner o nějaký ten rok starší.
A zatímco mým vrstevníkům opačného pohlaví se obzory rozšiřují, protože stojí téměř na vrcholu pomyslného trojúhelníku a pozorně hledí směrem k rozšiřující se nižší věkové hranici, já už hledím jen kousek nade mě, právě na tu špici.
A tady máme adepty:
ŽENATÍ…
těch je všude plno a ti, kteří nejsou se svým vztahem spokojeni, by klidně své ženy podváděli, schovaní za výmluvy, že jim žena nerozumí a toužící po vyplnění toho, co jim doma po letech chybí…sex. A nejhorší na tom je, že by se potom klidně vrátili a přitulili ke svým ženám.
Ne, děkuji, nechci. Nechci a neumím být „ta druhá“ a čekat někde v koutě, jestli si na mě dotyčný udělá čas a nakonec trávit Vánoce a dovolené sama, protože ON musí být s rodinkou.

ROZVEDENÍ…
co si budeme povídat…po letech v manželství, vychovávaní dětí a letitého stereotypu se právě teď cítí volní a svobodní a rozhodně se nehrnou do nového svazku. Občasné schůzky, za účelem ukojení fyzických potřeb, jsou vlastně to pravé, co by chtěli. Dobře, nějaký ten výlet a společnou akci, by taky mohli zvládnout. Ale žádné společné bydlení, nedejbože společné peníze. Hezky každý pěkně za své a ve svým.
Ano, tohle může fungovat..Ale taky nic pro mě. Můj rozpočet je omezený a jsem si vědoma, že finančně zatěžovat dotyčného taky nemůžu dlouho a abych si všechno financovala sama, musela bych pracovat úplně někde jinde a nebýt tabulkově ohodnocena.

SVOBODNÍ…
divné samo o sobě. Jakmile je muž v našem věku ještě svobodný, hrozí někde v pozadí zdvižený prst a pravděpodobně v tom bude nějaký háček….mamánek?…podivín?…trdlo? A nejhorší věta, kterou znám, je: „Ale von je hodnej!“…Brrr.

ZAJÍČCI…
myslím tím mladé muže, kterým možná imponují starší ženy, ale taky nic pro mě, i když se to dneska stalo docela velkou módou. Děkuji, taky nechci, dětí jsem měla dost, takže nemám potřebu zase někoho kontrolovat, vychovávat a opečovávat.

Ale jak řekla moje šťastně zamilovaná kamarádka:

„Já vím, že je to klišé, ale opravdu teď věřím, že na každého někde čeká ta jeho druhá polovička.“

Nebudu tedy zarytě tvrdit, že už zůstanu sama, ale musíte chápat, že čekám na tu svou spřízněnou duši, až si zasloužíme jeden druhého.
😀

Jak jste na tom vy?

Práce všeho druhu…

Už 2 roky budujeme …Koupili jsme starý barák a spojenými silami se ho snažíme přeměnit k obrazu svému. Teda abyste rozuměli…obraz by byl, ale skutečnost je většinou podmíněna financemi a taky možnostmi našeho kutilského umění….to víte, práce je drahá. Jsme na to čtyři…já, můj nejstarší syn s partnerkou a můj nejmladší syn.

Občas je to komedie:
…když se snažím nahazovat omítku nebo zahazovat vysekané spáry po elektrice. Uvolňuji zápěstí a ladným pohybem házím zednickou lžící…PLESK!…všechna malta je na zemi a zbytek, který se zatím udržel na zdi, zachytávám druhou rukou, abych ho instinktivně přimáčkla na onu zeď. Co na tom, že je úplně mimo spáru. To mi fakt nejde.

Občas horor:
…když všechen materiál končí ve vlasech, na mém oblečení a kus štuku třeba v oku. Odřeniny a škrábance jsou častým jevem, o zlomených nehtech ani nemluvím.

Občas thriller:
…když je i pro mě překvapení, jak má snaha dopadne….je to dost napínavé a opravdu úžasný pocit, když se dílo povede.

Občas drama:
…když se něco nepovede a celá snaha a práce vyjde nazmar. I to se bohužel stává. Ale chybami se člověk učí.

A celé dohromady pěkně dlouhý seriál:
…někdy mám pocit, že bude pěkně nekonečný.

Ale neměnila bych. Každý tady máme svou úlohu a postupně se ve všem zdokonalujeme.
Nemusíme ani utrácet za posilovnu. Ono takové zatáčení štuku nebo broušení spár sádrokartonu pěkně protrénuje svaly na rukou, vystupování na židli nahoru a dolu zase stehenní svaly a nakládání a vynášení suti zase zastoupí posilování s činkami.
A pro představu malá galerie.

před                a                    po

                                                 

Velké změny, co? A to je jenom malá ukázka toho, co všechno jsme zvládli.
Ferda Mravenec – práce všeho druhu, by na nás mohl být pyšný.

Vyhněte se stresu…

zorganizujte si svůj čas a odpočívejte!… slyším ze všech stran a nejčastěji od lékařů a vědců, zabývajících se zdravou životosprávou.
No jo, ono se to lehce řekne, ale jak na to?

Dobrá…dám si hodinu denně odpočinku. Myslím tím opravdu hodinu nicnedělání, třeba s knížkou.

Dále bychom měli umět odpočívat aktivně, což znamená, alespoň hodinu denně věnovat jakékoli sportovní aktivitě, pro udržení těla v dobré kondici.

A co nějaký koníček? Tady bych už sáhla pro, minimálně, 2 hodiny z našeho denního času.

Prý je důležitý společenský styk, pod kterým si představuji návštěvu kina, divadla nebo svých známých. Přičtěte tedy další 3 hodiny čistého času.

Hodně důležitým se mi jeví pobyt v přírodě, nejlépe v lese, pokud ve své blízkosti nějaký máte. Pokud ne, přičtěte si ještě čas strávený dopravením se do přírody. Když to vezmeme „hopem“, mohly by nám 2 hodinky postačit. Nebude to sice nic moc, ale přírodu tím splníme.

Nyní pánové prominou, další 3 hodiny si přičtou většinou ženy. Mám na mysli hodiny strávené úklidem domácnosti, nakupováním a veškerým servisem kolem údržby všech členů rodiny, včetně domácích zvířecích mazlíčků. Pánům bych zase dala prostor v činnosti, jako jsou menší údržbové práce v domácnosti.

Pokud jsem doteď dobře počítala, jsme na 12 hodinách.

K dospěláckému životu patří rodičovství a děti, to znamená, že je také nemůžeme jenom tak přehlížet a nevěnovat se jim. Potřebují pomoct s úkoly, chtějí si s námi hrát a večer, uložené do postýlek, chtějí slyšet pohádky, námi čtené. Kolik hodin jim ze svého dne věnujeme? 2? 3? Chceme být dobří rodiče, dáme 3 hodiny.

Málem bych také zapomněla, že přes den potřebujeme jíst, což znamená uvařit a také je třeba udržovat své tělo v čistotě. Bajvočko 3 hodiny se vším všudy.

Dohromady už máme 18 hodin.

A to nejdůležitější? Spánek. Vědci udávají, že bychom měli spát minimálně 6 hodin.
Suma sumárum 24 hodin. Konec. Den skončil.

A to jsem ještě ani nebyla v práci! Z čeho budu žít?

JSEM VE STRESU!

 

Hlídací babička…?

Ano, asi bych měla být.
Věkem jsem možná zase ještě tolik nedospěla, ale nicméně, dvě vnučky už mám a třetí vnouče je na cestě.
Znáte ten model babičky z knížek Boženy Němcové. Babička je v nich vylíčena jako žena už poněkud schátralá, bělovlasá, chtějíc býti rodině a své dceři užitečná, i když už zároveň ona sama potřebujíc péči a dohled.
Tak to teda ne! Takové ještě nejsme a doufáme, že ještě nějaký čas nebudeme. Cítíme se na dvacet. Ráno je to sice podstatně horší, ale během dne máme pouze malé odchylky. Večer uléháme trochu opotřebené, pravda, ale noční regenerace a obětování času ráno u zrcadla, nás vrátí do plné síly.Už jsme prostě jiné babičky. Nenecháváme se šoupnout na vejminek, náš život je plně pracovní, pestrý a bohatý na zážitky.
Ale bývalo to jinak. Porovnejte a zařaďte se.

Tehdá:
Z vozu slézá žena v bílé plachetce, v selském obleku.
„Moje zlaté děti, moje holátka, co jsem se na vás těšila!“
Obdivujou tmavý kožíšek s dlouhými varhánkami vzadu, řásnou zelenou mezulánku, lemovanou širokou pentlí; líbí se jim červený květovaný šátek, jejž babička na placku vázaný má pod bílou plachetkou; posedují na zem, aby dobře prohlídnout mohly červený cvikel na bílých punčochách a černé pantoflíčky.
„Ale babičko, vy máte jen čtyry zuby!“ 
Dnes:
Babička si přifrčí v autě, za které se opravdu nemusí stydět, na sobě džíny, nějaký šmrncovní vršek a na hlavě moderní účes pěstěných vlasů s IN přelivem, aniž by se zaleskl jediný bílý vlas. Úsměv, hodný americké VIP celebrity, věnuje všem okolo a přitom zkoukne hodiny na mobilu a zvěstuje, kolik času ještě má, protože za chvíli jí začíná hodina jógy.
Vnoučata neběží naproti. Babička si je musí nejdříve najít. U televize, počítače nebo jiných vymoženostech naší doby. „Babi, co jsi nám přivezla?“ otočí děti aspoň hlavy, aby se zase hned vrátily ke svým činnostem. „Tak co je nového?“ zeptá se babička mezi vyřizováním mailů. „Koukej, nová hra!“ natahuje si vnouče zpět sluchátka. Rozhovor končí. Otázka, jestli se půjdou projít ven už mizí jenom do prázdna.

Miluju své vnučky, a jejich úsměv a náklonnost je pro mě tím nejkrásnějším pohlazením. Musím přiznat, že hlídání je pro mě obtížnější, než když doma běhaly mé 3 děti, řvoucí a hádající se. Tenkrát to tak nějak samo plynulo a běželo. Nikdy jsem neměla pocit, že bych byla strhaná a něco nestíhala. Samozřejmě nebyl každý den pohodový, ale vždycky jsem to nějak zvládla. 
Chápu to. Bylo mi těch dvacet.
A dnes? O vnoučata se daleko víc bojím a neustále je kotroluju. I v noci. Místo toho, abych v klidu spala, protože ony taky spí, vstávám a odposlouchávám dech, jestli jsou pořádku. Ráno mě odpočatá vnučka budí s úsměvem na rtech a já si připadám jako po prohýřené noci. Po týdenním vstávání do práce ještě tohle.
Po odevzdání dětí a uspokojení, že jsem je v pořádku uhlídala, upadám večer u televize do bezvědomí, sotva dopiju kafe.
Kde je těch mých dvacet, na které jsem psala, že se cítím?!
Mohla bych přidat ještě dalších dvakrát dvacet. Takový je v tu chvíli můj stav.
Jó, kdybych tak byla v důchodu! A mohla rozdělit čas mezi sebe a vnoučata.
Jednou budu, ale to už mě nejspíš nebudou na hlídání potřebovat – má vnučka právě dosáhne plnoletosti.
Copak máme vůbec šanci, stát se  babičkami z dob Boženy Němcové…?
Napište mi, jak je to u Vás…?