Zvěřinec..

Doma máme 2 PSY..

 Barney….kříženec labradora a luisianského leopardího psa

Bonnie…čínský chocholatý pes – labutěnka
…a 2 HADY (užovky červené, elaphe guttata)…

Pro někoho zvěřinec.
…pro mě naprosto nutná součást života. A že už to není, co bývalo!
Kdyby se můj mozek nevyvíjel směrem k nárůstu rozumových buněk, asi bych měla doma zoo. 
Ne….bydlela bych v zoo .Ne…byla bych součástí zoo…. byla bych zvířetem  😀
Okamžitě mě napadl medvěd…je mi sympatické, že půl roku prospí… 
Možná si i moje tělo myslí, že bych jím mohla být…. postupem času se začalo přetvářet a měnit a nenápadně se podobat mohutnosti a majestátnosti medvěda. Radši to nebudu rozebírat…

Už jako malá jsem musela maminku přivádět k šílenství, když jsem všechno živé tahala do pokojíku a jala se vše „chovat“….housenky, žáby, brouky. Vrcholem byl mravkolev, kterého jsem znala z knížky Ferda Mravenec….pamatujete?…číhal v jámě ve tvaru trychtýře. A představte si, já ho jednoho dne objevila v lese.. jamky pod keřem vedle mraveniště. Zákeřně čekal, až mu dovnitř nějaký ten mravenec spadne.
Na několik týdnů se staly skleničky, naplněné pískem, dekorací na polici v našem pokojíku….a já vytrvale chodila ven na lov mravenců.
Jakým překvapením byli létající dospěláci podobající se jepicím. .
Bylo jasné, že jsem larvy dobře krmila 😀

Takhle to se mnou je.
Rozplývám se nad každým živým tvorem a i PAVOUKY, doma se vyskytující, nejsem schopna hubit. Opatrně a odhodlaně je odnáším ven.
Je mi naprosto jasné, že se oni se stejným odhodláním zase vracejí zpět. 
Říká se, že přinášejí štěstí…
Vzhledem k množství pavouků u nás se vyskytujících…jsem nejšťastnější člověk na světě!!
Cíleně hubím: 
KOMÁRY…kolik probdělých nocí jsem s nimi strávila….nevím, co na mně vidí, ale mám pocit, že mě milují.
Kde jsem já, není jimi obtěžován nikdo jiný..
MYŠI…s příchodem chladnějších dní se k nám pravidelně stěhují a nestačí jim stodoly a kůlny. Mají potřebu lézt mi do kuchyně nebo ložnice, aniž bych je zvala. A nejen to. Klidně si nabídnou jídlo, které já musím nakoupit, zaplatit a dovézt domů. A když ho chci proměnit v dobrý pokrm, zjistím, že už bylo ochutnáno…nehoráznost!!
Trochu roztomilejší jsou BÍLÉ MYŠKY….mimochodem, nikdy jsem je neviděla po alkoholickém opojení, tak nevím, proč se takové spojení používá…
Díky svým „divokým drzým šedivým sestrám“ jsou nekompromisně předhazovány našim hadům…a že jim chutnají!
Právě včera bylo velké krmení…v jednu chvíli byli hadi do lovu tak zabraní, že se pokusili ochutnat i sami sebe navzájem. Už jste někdy viděli, jak jeden had požírá druhého? My ano…často. Naštěstí brzy oba zjistí, že to není ono a vzájemně se pustí. 
Včera to ovšem zkusili 3x…..omlouvám je…mají malé mozečky.
Dnes spokojeně leží a tráví…budou to dělat nejméně týden…pak už budou jenom ležet a čekat na další krmení..
Že bych nebyla medvědem, ale radši hadem???…..hmmm, asi ne… mé tělo má jiný názor…

Kdo si hraje….nezlobí…?

OPRAVDU???
to bych byla nejhodnější právě já!….pořád si s něčím hraju….chytám klubíčka, cinkám jehlicemi, šustím papírem, házím do koše…

náš pes Barney si jako štěně taky rád hrál…

demoliční četu zastal vždy perfektně.
Okouzlující bylo, jak se na stejné úrovni v jeden okamžik sešli naši psi i mimina… bavily je stejné lumpárny….stejně vyžadovali pozornost…stejně fňukali, měli pořád hlad, čůrali kde se jim zachtělo a stejně se cítili ukřivdění, když jsem dala najevo jakýkoliv nesouhlas.
A protože chceme děti přece jenom trochu posunout na vyšší úroveň a rozumově je rozvíjet, zásobujeme je hračkami…

          

 

Babička???

…ANO, jsem babička….a hnedle dvojnásobná…..zatím.( počet budu s vývojem událostí aktualizovat ). Takže moje 2 děti mají taky děti….koloběh života je zachován….máme splněno.
Naše rodinka se rozrostla nejen o děti, ale také o partnery dětí…

VERČA…měla bych napsat snacha nebo nevěsta, ale protože nebyla svatba, nevím, čím ta Verča vlastně je 😀
Rozhodující je, že je maminkou mé vnučky. A skvělou!.
Mám ráda její trefný humor. Tak třeba loňské jaro, kdy jsme likvidovali velkou hromadu promrzlé sutě. Krumpáčem jsme rozbíjeli hroudy, abychom pak ručně lopatou vše naložili na valník….Verča se pokusila nabrat suť , což se při její váze 50kg (asi i míň ), minulo účinkem. Bez mrknutí oka pronesla: “ To nedám “ a odkráčela domů.
Se stejným výrazem nás přišla po hodině naší neskutečné dřiny zkontrolovat a zkoukla skoro naložený valník… “ tak málo? „….labilnější povahy by jistě reagovaly hozením lopaty jejím směrem…
Mě takové situace rozesmějí 😀

MICHAL…jakožto partnera mé dcery, bych ho měla nazvat zetěm…proboha, co to je zase za slovo? …jak si ho logicky odvodit?… jsem v koncích…
Ale zpátky k Michalovi…milý, příjemný, vtipný, hodný, pracovitý a šikovný, skvělý táta ….tak co bychom po tom mužském ještě chtěli…
Jako tchýně jsem spokojená…

A tady jsou ta moje zlatíčka ..

 

Včera neděle byla….včera byl hezký čas

Splněno…
Vše, co jsem potřebovala nutně dodělat, jsem zvládla.
Ono se řekne..udělat košíčky, ale právě ty přípravné práce, jsou časově nejnáročnější…

takhle to začíná..

a pak už jenom člověk sedí, ruličkuje a nadává na bolest zad…

 následuje výroba formy, podle které se plete a drží tvar košíku…a samotné pletení..
barvení a lakování…… zapojila se i vnučka Karolínka 🙂
a takhle to končí…

Páteční večer…

…pro mě euforie 😀
Miluju páteční večer. Nemusím koukat na hodiny se špatným svědomím, že zase ponocuju a ráno nevstanu.
Jsem tak natěšená, co všechno za víkend udělám, jak se dosytosti vyspím a co všechno vytvořím. No…ne vždy se zadaří a já si musím v neděli navečer rozumově zdůvodnit, proč jsem to, či ono neudělala. Znáte to…
Ponocovat umí můj syn …vlastně si týden co týden otáčí den a noc. Klidně jde spát odpoledne, jenom aby mohl “ žít “ v noci. Žít znamená sedět u PC a virtuálně flámovat s kamarády.
Já to mám trochu jinak…tím ponocováním si prodlužuju den a užívám si nočního klidu…nevařím, neuklízím…prostě dělám to, co mě baví….občas se dokonce propracuju i k NICnedělání.
Vzpomínám na prázdniny na Moravě, když jsme si se sestřenkami užívaly dlouhé večery…..“ holky, tož běžte už spat, však už je noc “ volala na nás teta…..bylo 21hod. Teta vstávala s kuropěním, podle mě ještě dávno před kuropěním. Zatímco pro mě bylo ještě „dnes“…pro ní už muselo být „zítra“….časový posun cca +/- 6 hodin…Byla čilá, v kuchyni cinkalo nádobí a na plotně se začínal vařit oběd. V tuto ranní hodinu jsem já naprosto nepoužitelná a jediné, co jsem schopna zvládnout, je šálek kávy 🙂
Mám pomalý rozjezd……finišuju večer….takže  HURÁ  PÁTEK !!

Ach to focení…

Přiznávám bez okolků….NEUMÍM fotit. Zabte mě. Nemám světlo, nemám místo, nemám nápady!
A ještě k tomu většinou fotím mobilem!
Tak co se mnou…
S nástupem digitálních fotoaparátů jsem si oddychla, že nemusím nic nastavovat a jednoduše zmáčknu čudlík….tak jak to, že to nefunguje? Všichni mi říkají.. “ ty fotky bys měla zlepšit “ ..“ hodně na tom záleží „…“ tvé výrobky dostanou jiskru a ducha “ ….A mají pravdu .
Největší problém vidím v tom, že to co mě nebaví, má u mě dlooouhou nástupní dobu..

 

Taková (ne)normální rodinka…

To jsme MY…já a moje děti

..někdy si říkám, kde je ta hranice normálnosti 😀

MARTIN:  “ Martine, koukej si už konečně uklidit ten bordel!!….proč?…tak sem nechoď „. To bylo vždycky řečí, když jsem si dovolila něco chtít.
Dnes je tátou a já se kolikrát musím usmát, když slyším dospělácká slova a moudra, nyní už směrovaná dcerce Karolínce.

TEREZKA:  “ Terezko, ukliď si pokojík a vynes ten koš “  …….. ano, mami „…nikdy ovšem nic nesplnila a utekla ven za kamarádkami..
Dnes je maminkou 10 měsíční Ellinky, výbornou hospodyňkou a myslím, že taky pokračovatelkou a nositelkou “ tvořících “ genů. Na její výtvory tady určitě občas narazíte..

ROMAN: “ Romčo, proč jsi neuklidil všechno to nádobí, ale jenom půlku?…protože se mi dovařila voda na kafe! “ …co na to říct…
Dnes ještě stále studující, takže uvidíme….

Přesto jsou mé děti to nejlepší, co se mi v životě povedlo….miluju je   🙂

Po kom to dítě je…

Jak často tato slova slyšíme a vyslovujeme…
Většinou ovšem v negativním slova smyslu. Proto bych tady chtěla zmínit ty “ kladné “ geny…někde mi přece jenom musely být přidány do vínku, jinak by určitě má lenost zvítězila nad tvořením!
Zmíním se tady o dvou duších, které jsou mi nadevše blízké:
MAMINKA…milá, vlídná a milující osůbka, která vždy vyslechne všechny mé trable, bez jakéhokoliv soudu. Nic pro ní není nemožné, co se rodinky týče a pro moje děti je ta nejskvělejší babička, kterou si mohly přát. A právě od ní jsem musela nějaké ty tvořivé geny získat. Mé vzpomínky zasahují do dob, kdy jsem jako školačka seděla u klavíru v tvídové šatovce a červené halence,  ušité právě maminkou. Nesmím opomenou šaty do tanečních a spoustu a spoustu spravených džín, protože ty ošoupané se vždycky nejlépe nosily.
Maminka tolik netvoří, ale spíš přetváří, protože cítí, že vše se dá jistě ještě použít. Tu přeplete svetr, tu nastříhá starý molitan z křesla na polštářky, tu přešije podšívku z bundy na vestu..A co třeba mikrotenové sáčky…

ano…mikrotenové sáčky a podívejte, jaký vznikl nádherný košík na cokoli.
Mohla bych tady mít desítky výtvorů, které maminka přetvořila, ale bohužel je nemám vyfocené. Budu na to pro příště myslet..
SESTŘIČKA…jdoucí svou určenou cestou, tvořivá, malující, plná výtvarného nadání a znalostí. Kdybych tady chtěla v krátkosti popsat, co by jí nejlépe charakterizovalo, nedokázala bych to…je toho tolik, že si to nedokážete představit.. Jsme spolu jako dva protipóly, které se navzájem doplňují…nejlepší kombinace, která mohla nastat. Jsme tak jiné a přitom si tak blízké….
Nakoukněte aspoň na chvilku do jejího světa..  http://janaburianova.blogspot.cz

Dlouhé podzimní večery…

Každoročně, jakmile se začne brzy stmívat, začnu mít potřebu něco vytvořit..

Mí přátelé umí přesně tenhle okamžik vysthnout a já slyším ze všech stran : “ to chci! „… “ jééé, udělej mi taky „…. “ prosím, prosím, já bych potřeboval(a) „….a tak motám, šiju, pletu, háčkuju….

Vánoce už vykukují !!

…a andílci a zvonečky k Vánocům patří…



… a kouličky, tzv.  falešný patchwork



a samozřejmě nesmí chybět skřítci  😉