Copak už jsou žně…???

Když se to s…, tak se to s…!

Kdo četl příspěvek o kousek níže, ví o čem je řeč….PRAČKA!
Chvilku jí nechá člověk odpočívat (byla jsem pár dní pryč) a hned po přivítání vypověděla službu. Asi nečetla můj blog, kde jsem o ní mezi řádky napsala: doufám, že vydrží do žní!
Asi neví, kdy jsou žně.
To mám za to, že jsem ji neustále KRMILA a NAPÁJELA. Takový nevděk!

Vím o co jde…spotřebiče nám nemají vydržet na celý život, to by výrobci a prodejci za chvíli zkrachovali. Sotva skončí záruční doba, šup se spotřebičem do šrotu. Opravy obvykle vyjdou na 2/3 z ceny nového spotřebiče, takže se nevyplatí.
Co dál?…vybereme nový kousek. Jen ať se trh točí.

Jenže…tak jako moje pračka nepochopila termín „aspoň do žní“, moje peněženka zase skutečnost, že korunky do ní vložené se nepožírají….ach jo.

No nic…dál budu chodit do práce vydělávat na novou pračku a opět budu tajně doufat, že vydrží aspoň do žní…kterých?…to je ve hvězdách…naděje umírá poslední…až po pračce…
😀

Pššš…

holkám nikdo ani muk.
Naštěstí jsou malé a ještě neznají vymoženosti internetu, sociálních sítí a blogů. Můžu si dovolit vložit fotku dárečků pro ně, aniž by prasklo, že Ježíšek neexistuje…
Samozřejmě, že jsem musela šít po nocích, protože jsem přes den nemohla riskovat, že se otevřou dveře a v nich bude stát Karolínka.
A v tom nejlepším mi vypověděl službu můj 27letý šicí stroj…další komplikace. Já nevím, že takové pohromy chodí vždycky pohromadě…těsně předtím mi totiž vypovědělo službu i auto a pračka vydává při ždímání takové zvuky, jakoby naším barákem právě projížděl kombajn nebo přistávalo letadlo….všichni zavírají dveře, Roman se mračí i přes nasazená sluchátka, pes zalézá do kouta, já neslyším ani televizi a návštěvy už ví, že v tu chvíli nemá cenu ani mluvit.
Ale jak říká moje sestřička: „Hlavně, že jsme všichni zdraví.“

Všechno má své řešení…šicí stroj mi zapůjčila maminka mé snachy, pračku nechávám si myslet, že je kombajn a tajně doufám, že aspoň „do žní“ vydrží, auto se muselo dát do servisu, stálo to majlant a ještě není všechno ok, ale protože dojíždím denně do práce, nutně ho potřebuji. Mezitím se mi rodinka skládá na nový šicí stroj, který dostanu ke svým padesátinám (aspoň k něčemu jsou mi ty nastřádaný roky dobrý), a který by mi mohl sloužit dalších 30 let…ještě se toho totiž chystám hodně ušít…

Dílo se podařilo, holky budou mít „Dorotku z Mariny“ pod stromečkem.

IMG_20151206_153114 IMG_20151206_153133 IMG_20151206_153151
IMG_20151206_153028
Aby se nehádaly, jsou všechny 3 stejné, jen barvou vlásků se liší.
Výška 70cm.

 

Měla jsem se více učit…

a mohla jsem být ZUBAŘKOU…
Poslední dobou jsem byla svědkem několika debat o zubařích a samozřejmě, že ani já nejsem ušetřena preventivních prohlídek a ošetření.
Vlastně ani nevím, v jakém duchu tento článek napsat…mám se rozčilovat?… nebo s mlčením přijímat současnou situaci?

Dost často se setkávám s tím, že si lidé různého věku a různého povolání zřizují půjčky, které splácí třeba i 10 let, na opravu chrupu…a to nejen z hlediska estetického. Nedávno jsem byla svědkem rozhovoru: „Ty se máš, klapačky, už tě tolik nestojí“….“Já mám hubu skoro prázdnou a když chci něco rozkousat, musím zkřivit sanici, aby mi vyšel zub na zub…bohužel nemám peněz nazbyt a když všechno poplatím, moc mi nezůstane“…realita, o které neradi mluvíme.

Místo toho přemýšlíme, kde a co utáhnout, abychom mohli návštěvu a následné „zkrášlení“ zubů uskutečnit.
Ano, je to důležité a třetí zuby už nám opravdu nenarostou, ale to, co se děje ve stomatologii, mě občas dohání k šílenství!

Chcete zub?…ZAPLAŤTE!
Nechcete trpět?…ZAPLAŤTE!
Praskl vám zub?…ZAPLAŤTE!
Vypadla vám plomba?…nesmíte moc kousat a ZAPLAŤTE znova!
Nechcete mít kazy?…navštivte hygienistku…a ZAPLAŤTE!
Máte křivé zuby, potřebujete rovnátka?…ZAPLAŤTE!

Nakonec vás stomatolog s úsměvem objedná na další a další týden a vy musíte trapně vysvětlovat, že tenhle měsíc už to opravdu finančně nedáte. Sice musíte čelit povýšenému a nevěřícnému pohledu ze strany lékaře, zatímco má prsty vnořené do vaší pusy, ale co naděláte. Veškeré sebevědomí už jste stejně ztratili, tak překonáte i tohle.
Poníženě si vyslechnete radu: „Zuby máte jenom jedny, do nich přece musíte investovat“.

Neplatíme si náhodou zdravotní pojištění?
Když si zlomím nohu, pojišťovna mi léčbu hradí. Když si zlomím zub, tak to nejde?
Ať počítám, jak počítám, nemůžu to skloubit s rozpočtem, který je měsíc, co měsíc stejně hubený. 

Bohužel musím investovat do více stejně důležitých věcí, které jsou potřeba…bydlení, energie, jídlo,  doprava, domácnost, ošacení, škola…
Prý je zubařů málo a není snadné nějakého najít… že by si na sebe nevydělali?
Jakým způsobem si tvoří ceny ?
Proč to u jednoho jde v rozumné výši a u druhého ne?
Je to o šikovnosti nebo o drzosti?
Chtěla bych být zubařkou…měla bych na dveřích ceduli:

NEVSTUPOVAT BEZ PLACENÍ!
a nebo
VSTUPTE A PLAŤTE!
P.S.
Jen to strkání rukou do cizích pus mě ještě odrazuje.
Na druhou stranu…jsou obory, kde se musí ruce strkat do úplně jiných otvorů.
Člověk asi přivykne všemu….co bych pro prachy neudělala.
😀

Jako po výbuchu…

to u nás bylo celý týden…
Sešly se mi všechny 3 vnučky dohromady.
Bylo to náročné, hlučné, ale také milé a o smích nebyla nouze!

Zajímavých slovíček nespočítaně:
bufuka (beruška), angulo nebeč (Andulko nebreč), babiko, já jsem čišel (babičko, já jsem přišla), kakol (traktor), babi, máš mě lád? (babičko, máš mě ráda?), Očó! Čomko! ( jedna i druhá volaly Romčo!)…

Nejčastěji používaná slova:
hami, čůat ( čůrat), bobek – honém!, to je moje! (jakoukoli hračku měla jedna, chtěla  i druhá), neci pát (nechci spát), cáky cáky (jít do vany), ci kokoládu a fůfu (chci čokoládu a sůšu), ci poádku (chci pohádku)…a na pouštěné ukázky odpovídaly tu ne, tu ne, tu ne, tu ne….v hlavě se mi okamžitě drala na povrch odpověď tak si trhněte holky…samozřejmě nevyslovená…

Několikrát jsem byla poblita natráveným mlékem, v noci jsem vstávala na krmení, často jsem někoho převlékala, přebalovala a chovala na klíně, malovala pastelkami, četla knížky…
Zvuky z chůvičky jsem z počátku vnímala jako neidentifikovaný a nerozluštitelný zvuk, zatímco dcera už dávno reagovala, neustále jsem ochranitelsky chytala nějaké dítě před spadnutím z gauče, kontrolovala při spaní, jestli dýchají, zjišťovala, kde se právě každé dítko nachází a aktuální hrozivé zprávy ze světa se mi tak nějak ztrácely v šumu všeho toho dění.

A za všechno mohou mí nevinní „ANDÍLCI“.
12227142_10206616177701836_8482824024370287455_n
Nechápu, jak jsem mohla přežít své 3 děti.
Pravděpodobně jsem měla automaticky nastavený ochranný a úsporný režim organizmu.
😀

 

Úvaha…

je slohový útvar, který jsem měla jako studentka nejradši. Dával mi možnost se rozepsat a jediná potíž pro mě byla, abych se nerozepsala moc. Úvaha je sice také dána určitou osnovou, ale ne tak striktně, jako jiné slohové útvary a můžete si v ní dovolit vyjadřovat vlastní (subjektivní) názor na věc, používat řečnické otázky a dělat závěry dle vlastního názoru a pocitu.

A to je přesně ten okamžik, kdy se mi v mozku otevírají, jinak asi zavřená, vrátka myšlenek a větných spojení a já mám co dělat, abych jejich příval zvládla seřadit do smysluplných vět.

Zvláštní je, že se to samé neděje, jakmile mám souvisle mluvit.

Vzpomínám si přesně, kdy jsem poprvé dala přednost písmenkům před slovem. Bylo to ve 2. třídě a mně se nechtělo na hodinu klavíru (nejspíš jsem málo cvičila a nebyla připravená). Chtěla jsem předstírat, že mi je špatně, ale nezvládla bych se takhle vymlouvat a simulovat.

Neumím to, mimochodem, dodnes.

Proto jsem své pocity poprvé v životě napsala na papírek kostrbatými písmenky:
maminko, měřyla sem sy teplotku a málem sem měla teplotku….a stejně odkráčela na zmiňovanou a nechtěnou hodinu klavíru.
Také nechápete smysl mého počínání? Neměla jsem z toho žádnou výhodu, klavír jsem si stejně odbyla…ale naopak…když jsem dorazila zpátky domů, čekalo mě vysvětlování, jak to, že už mi vlastně vůbec nic není a tížilo mě špatné svědomí…. a já to musela nějak ustát.

Ovšem, ten pocit špatného svědomí si pamatuji dodnes.

Vidíte to? Píšu o úvaze a už bych se klidně rozepsala o zážitcích a pocitech z dětství. A to jsem chtěla zachytit jenom právě ten první okamžik, kdy jsem si vybrala písmenka místo slov. Od té doby vím, že všechny své radosti, city, starosti i křivdy, umím nejlépe vyjádřit v psané podobě.
A proč se o tom všem zmiňuji?
Včera měl můj syn napsat úvahu na téma: Co vám škola dala a vzala….pro mě téma na několik stránek!

Představa Romana:
Škola mi dala spoustu vědomostí, ale hlavně kamarády…bohužel mi vzala čas, který bych právě s těmito kamarády strávil u pc.
P.S. Neděste se, nakonec tu větu přece jenom trochu rozvinul. Už je ve věku, kdy si uvědomuje, že by mu to neprošlo. Ale jak ho znám, bude tvrdit, že za to nemůže a svede na mě, že jsem mu nepředala žádné „psací“ geny.
😀


Role babičky…

je dána časem….bohužel ho není tolik, když ještě pracuji a potřebuji udělat i spoustu dalších věcí. Ale i chvilky se cení, ne?
A protože já sama pořád něco tvořím, ale třeba k šicímu stroji ještě Káju pustit nemůžu, vynahrazujeme si to spolu občas jiným tvořením.

Dostala jsem od kolegyňky magnetickou tabulku po dětech, asi už ani ne úplnou, ale i tak nám posloužila. Víc kostiček už jsme neměly.
Vzpomínám si, že jsem takovou taky kdysi měla.
Vysvětlivky: kytičky (pod stromečkem),  míč (mezi panáčkama dole), zmrzlinka (vpravo dole), 
sluníčko (vpravo nahoře), měsíc (nad stromečkem)
Druhý obrázek je sice rozmazaný, ale Karolínku zrovna napadlo hýbat mi s tabulkou při focení a opravdu jí to bavilo. Smála se tak upřímně, že jsem se odbourala smíchem i já.
IMG_20151028_124257
Radši jsem ani fotku nezvětšila.
😀

Za kulturou…

…jsme se vydaly s kolegyní z práce.

I když ani jedna neposloucháme swing and jazz, stejně jsme byly koncertem nadšené. Ondřej Havelka nejenže výborně zpívá, tančí a stepuje, ale také vás provede historií tohoto žánru.
Můj obdiv sklidili všichni muzikanti.
Představení mělo spád, šmrnc a nepostrádalo humor.
7-kdyz-zavali_nahled
OndrejHavelkaAndHisMelodyMakers_5781
Pro mě měla návštěva koncertu ještě jeden podtext…s jedním ze členů souboru jsem vyrůstala a chodila do školy…
O přestávce jsem si ho dovolila vyrušit v šatně a tak jsme trochu zavzpomínali…
prý jestli jsem se kolegyním pochlubila, že jsem ho kdysi učila hrát na kytaru za barákem…chichi, že bych měla aspoň krapet zásluhu na jeho slávě?
Kdepak!…už tenkrát jsem věděla, že jednou bude výborný muzikant a že si ho muzika sama najde…
IMG_20151019_083122
A že nám to spolu, jako Rumcajs a Manka, slušelo co?
Uhodnete, který z muzikantů je Rumcajs?
🙂

 

Mise jménem masna…

…pokračuje.
V tuto chvíli se považuji za průkopnici vstřícného chování k nakupujícím. No…možná ne až tak vstřícného, ale řekla bych spíš vyhovujícího.

Moje první kroky, během pauzy, mířily do masny. Jak víte, měla jsem ze včerejška nevyřízené účty.
Nejdříve jsem obhlídla situaci a okem vybírala mezi kusy nabízeného masa.
Vida! Pěkná libová krkovice se na mě smála hned v přední linii. Dle mého zkušeného oka, řekla bych, dvoukilová.
Za ní se k sobě tulily 3 kusy další, kupodivu asi kilovky.
To je překvapení!
Že by se dnes prodávaly i menší kusy, když to včera nešlo??
Neřekla jsem si o ten menší kousek, i když taky nebyl k zahození, ale nedalo mi to…požádala jsem rovnou o rozkrojení vyhlídnutého dvoukilového kusu. Nějak jsem byla připravena vybojovat si právo výběru.
Je ale také pravda, že nerada vyvolávám konflikty a scény, jelikož už z praxe vím, že k ničemu stejně nevedou a nejsem ten typ.
Tentokrát jsem ale byla připravena na cokoli. Křivda ze včerejška ze mě ještě nevyprchala.

Má „známá“ prodavačka nehnula ani brvou, naklonila se pro mnou označený kus a hodila ho na špalek….
Ukrojila polovinu, jednu vrátila do regálu, druhou na váhu. A protože jsem se nemohla zbavit podezření, že mi na váhu podstrčila tu prorostlejší část, naklonila jsem se a zkoukla to.
A nevěřili byste…na váze ležel ten správný kus.

Tak jo, jsem spokojená.
Mám libovou krkovici! HURÁ!
Zaplatila jsem a spokojeně odcházela.
Návštěva může přijet.
Mise skončena.
🙂

Je nová doba!

…zní hláška ze známého filmu.
Já byla dnes svědkem  „staré doby“.
V pauze na oběd jsem jako obvykle zašla i nakoupit. Tentokrát do masny. Zásoby doma poněkud ubyly a navíc čekám příští týden návštěvu. Tak aby bylo z čeho brát, bez ztráty času kvůli nakupování.

Vyhlédla jsem si pěknou krkovici, aniž by mi jí někdo přede mnou vyfoukl a trochu vážně vypadající prodavačce jí ukázala. Zároveň jsem poprosila (opravdu slušně), zda by mi mohla z toho velkého kusu uříznout půlku, cca 1kg…
„No, to né“, řekla a celý kus hodila na váhu…“kilo osmdesát“ a čekala, co já na to. Odpověděla jsem, že mi úplně stačí těch „osmdesát“, tak jestli mi to rozpůlí…NE!…prý by jí ten zbytek nikdo nekoupil.
COŽE??nikdo by si nekoupil kilo masa?…pomyslela jsem si a myslela při tom  na všechny, kteří jistě nekupují maso vždycky po dvou kilech.
Když jsme tam tak stály, začala házet na váhu všechny skoro stejně velké kusy a znovu mi odříkávala jejich váhu „kilo osmdesát, kilo devadesát…a nechcete tenhle kus?“…“ Ne nechci, nelíbí se mi a stejně je taky moc veliký… líbí se mi ten, co jsem ukazovala jako první“, bezradně jsem odpověděla. Prodavačka se otočila na kolegyni, která jí přikyvovala a začaly na mě mluvit obě, s tím, že se mi snažily vnutit úplně jiný kus masa. Rovnou jsem se zeptala: “ To si jako nemůžu koupit maso, které se mi líbí?…přece mi nebudete diktovat jaký kus si mám vybrat a kolik si ho mám vzít!.“
Byly opravdu vytrvalé.
Druhá pokynula té první…“uřízni paní z toho celého kusu vzadu“, načež ta první odešla a na rameni přinesla nejmíň 10kilový kus vcelku, otočila se z jedné strany, pak z druhé, nabízejíc mi přitom z obou stran špičky, kde libové maso nebylo ani vidět.
I já jsem stejně vytrvale kroutila hlavou…

Vím o co šlo… kdyby mi odřízly ten lepší kus, zbyl by jim tam ten horší, hůř prodejný.
Chápu.
Jejich strategie porcování masa je asi výdělečná…bohužel tentokrát na úkor mě…a to se mi nelíbilo…

Co Vám budu povídat…nekoupila jsem NIC!
Končila mi pauza.
Škoda, že jsem neměla víc času..
ZÍTRA TAM JDU ZNOVA!
😀

 

Babinec…

…narůstá.
Jestli to takhle půjde dál, budeme rodinný klan ženských.
A na vysvětlenou…narodila se mi třetí vnučka.

A tohle je její starší sestřička před rokem a půl
A tady jsou ségry společně…
Samozřejmě nesmí chybět jejich sestřenka, z vnuček ta nejstarší…
…právě jela svou první vodu…