Už to může ven…

…katastrofa? komedie? neštěstí? smůla?…vlastně ani nevím, jaké synonymum použít pro zážitek, který jsem si prožila ještě nedávno před vánoci. Předtím byl k pláči, dnes už pro zasmání. A myslím, že se s hrdostí může ucházet o titul „rodinná historka“.

Odjížděla jsem k rodině na západ Čech, měla vše sbaleno a chystala jsem se vše nanosit do auta. Jako poslední mi zbývalo sundat přepravku do auta pro mou psí slečnu. Ukládám ji na horní patro regálu v kumbále, kde máme i spoustu nářadí a věcí, které by neměly přemrznout v garáži.

Vkročila jsem jednou nohou mezi průmyslový vysavač a právě se dobíjející  baterii do auta a druhou nohou jsem vlála ve vzduchu, abych se mohla pořádně natáhnout, přitom nohou vyvažovat a přepravku sundat. A pak se to stalo…

…něco upadlo a jako domino začalo padat vše, co bylo v cestě. Já jenom přivřela oči a čekala, co dopadne na zem a rozbije se.

A bingo!! Byla to ta největší piksla, xxl balení montážní pěny! Dopadem na zem praskla a veškerý natlakovaný obsah začal stříkat kolem dokola, jako když aktivujete hasicí přístroj. Já stála jako opařená, pořád na té jedné noze, zády k tomu všemu a nemohla jsem nic dělat. To, že je to montážní pěna jsem pochopila, až když jsem v koutku oka uviděla, jak bochánky žlutavé hmoty po dopadu na zem rostou a nabývají na objemu. A nejen na zemi…cítila jsem je na zádech, nohách a mé zadnici. Ta doba, než se celý obsah vypustil z piksly ven, byla nekonečná. Nevěděla jsem co dělat a jenom strnule stála a bála se pohnout. Zkoušela jsem někoho zavolat, ale bez odezvy. Musela jsem si tedy pomoct sama. Nejprv jsem ze sebe začala sundavat, podotýkám, mé nejoblíbenější šaty, které už na mně začaly tuhnout. A jak jsem je přetahovala přes hlavu, zároveň jako bych si dobrovolně depilovala zadnici a celá záda. Teprve pak, ve spodním prádle, jsem vyběhla k mladým nahoru, zvěstovat jim tu pohromu. Snacha na mě civěla s vykulenýma očima a ze mě vypadlo jenom: „nekoukej, nemůžu se obléct, celá lepím!“ Pak už všichni běželi dolů, zkouknout to nadělení. Zaslechla jsem jenom: „týýý vole!…hustýýý!“ a pak: „jééé, škoda, že tady nemáme kameru, to by bylo video, s tím bysme někde prorazili“. HAHAHA! Pak už se všichni jenom smáli.

Pro mě ale nebyl konec, nejen, že jsem musela odjezd odložit, ale také mě čekal 3hodinový úklid toho všeho. Co kapka pěny, to ruční seškrábnutí ze dveří, stěn, kabelů, nářadí, mrazáku, nabíječky, baterie, šroubováků, podlahy. Nakonec jsem vykonala očistu i sebe…

….nebudu vás napínat. Montážní pěnu jsem ze sebe škrábala ještě 3 dny, z vlasů jsem ji stahovala mezi prsty, jako bych vytahovala hnidy od vší ( použila jsem i stejný hřebínek, zvaný všivák) a pár pramenů vlasů jsem byla nucena i odstřihnout. Je to materiál zprvu hodně lepivý, poté neodstranitelný a pevný. A šaty? Marná snaha. Ty jsem nesla nejhůře…paradoxně jsem se nějak upnula právě na ně a nebyla jsem schopna smířit se s myšlenkou, že jsou nepoužitelné a na vyhození. Možná proto, že jsem je měla sotva 3x na sobě, možná proto, že jsem zrovna změnila střih šatů, než jsem doteď nosila, možná proto, že mi je pochválilo víc lidí..Dělala jsem možné i nemožné, máčela, sušila, mrazila, seškrabovala až do pozdních nočních hodin  a snažila se je zachránit. Marně.

Mám je doma ve skříni a čekám, kdy budu schopna učinit další krok a vyhodit je…

Nejspíš je ale zrecykluju a použiju nepoškozené části na něco pro sebe… to by bylo, abych nezúročila um něco ušít, ne?

 

 

To prázdné a čisté místo mezi vysavačem a autobaterií jsem ochránila svým tělem, tam přesně jsem stála 😀

 

Hláška dne podruhé…

…vnučka Ellinka sedí v kuchyni na bobku a vysvětluje své mladší sestřičce: „Andulko, musíš počkat, sedni si tady na hovínko, jako já.“

Neděste se, myslím, že tím chtěla říct, aby si ségra vedle ní sedla na bobek…

😀

Hláška dne…

Jen krátce. Musím si tyhle hlášky fakt hned zapisovat, protože vím jak jsou pomíjivé a lehce upadnou do zapomnění.

Syn si včera vařil kafe a zatímco se vařila voda, sedl si vedle mě na sedačku. Trochu jsme povídali a po odmlce, koukaje skrz okno na dvůr, prohlásil: „Fuj, tam je vedro až sem!“

😀

Výtahování…

Už jste někdy přemýšleli, jak absurdní, a vlastně i srandovní, je ježdění výtahem? Nejpřirozenější situace je, když jedete s někým známým. To prostě jdete, nastoupíte, aniž byste polevili v hovoru a jedete.

Jiná situace už nastává, když vás nastoupí několik a nikoho přitom neznáte. Každý hledí nepřítomným pohledem a i když se snažíte občas někoho přímo pozorovat, velice bystře kontrolujete, jestli se na vás taky náhodou nepodíval. Někdy se to povede, jindy ne a dost často se očima setkáte. V tu chvíli je opravdu směšné, jak oba „děsně“ nenápadně děláte, jako že nic (už teď se při té představě zase směju).   A co teprve ty kamenné tváře! Rozjasní se jen ve chvíli, kdy někdo z „cestujících“ vystupuje, tuctově pozdraví a všichni ostatní mu s úsměvem, připomínajícím spíš úšklebek, odpoví. Přejeme si hezký nebo úspěšný den, používáme slangové výrazy jako „zdravím“, „nashle“, „taky taky“ a je nám to vlastně úplně jedno. Jen jsme tak nějak splnili základy slušného chování. Zpestřením je cokoli, co se vymyká nebo když nám někdo něco pochválí…to se nám úsměv protáhne o trochu víc. A to i v případě, že zůstáváme ve výtahu už jako poslední a s přiblblým úsměvem se culíme sami na sebe v zrcadle ( pokud jedete modernějším výtahem) a instinktivně si poupravíme účes, outfit nebo třeba taky rozmázlé líčení (v případě dam…. nebo někdy možná i mužů?!).

Trochu jiná situace nastává, když nastoupíte s někým neznámým a ve výtahu zůstanete jen ve dvou. Přemýšlíte o tom druhém co je zač nebo o tom, co by se mohlo dít (v dobrém i špatném smyslu). Upozorňuji rovnou, že milostné hrátky tady nebudeme rozebírat a necháme to na představivosti každého z vás. Horší variantou, jak všichni víme,  jsou různá přepadení v prostorách výtahu, ale to je zase tak vážné téma, že ho radši taky vynecháme.

Pokud se sejdou muž a žena, nastupuje nevědomky přirozená lustrace spolucestujícího , která by mohla vypadat třeba takto:

Žena vyhodnotí: 1.) je mladý/starý, 2.) je hezký/ošklivý, 3.) je sympatický/nesympatický, 4.) je hezky oblečen/strašák, 5.) voní/nevoní a v případě uspokojivých odpovědí, 6.) je ženatý?…ten by stál za hřích…

Muž zbystří v případě: 1.) je mladá, 2.) je krásná…. ta by stála za hřích…nic víc ho v té chvíli vlastně ani nezajímá. Pokud 1. a 2. bod nesouhlasí, nehne ani brvou.

Jak se chováte při jízdě výtahem? Navazujete hovor? Odpovídáte, když naváže hovor ten druhý? Bojíte se? Hřešíte? Já většinou přemýšlím, co je kdo za člověka, kam jde nebo odkud asi přišel, proč je ten či onen smutný nebo veselý. Je ohromující, kolik lidských osudů se v tak malém prostoru může sejít…

Věřím, že až zase výtahem pojedete, vzpomenete si na tyto řádky a možná i nepatrný úsměv vyloudíte…a možná, že svým úsměvem nakazíte i ty ostatní. A protože je smích lékem na všechno,  prokážete sobě i ostatním velkou službu.

Já jezdím výtahem denně…většinou s kolegyněmi, takže mě se týká 1. odstavec tohoto článku…nastoupíme, povídáme, vystoupíme. Ale až ke mně jednou přistoupí pořádný fešák a naváže hovor, určitě se o něm dozvíte…slibuju 😀

Kupředu levá…

 …zpátky ni krok!…zpívalo se v proletářském pochodu v dobách mého dětství. Co se týče melodie, byla opravdu chytlavá a lehce zapamatovatelná. A včera se mi i se slovy znovu vybavila.

Začalo to nevinně telefonním hovorem s mou maminkou, které jsem se mezi řečí pochlubila dárkovým poukazem ke kulatinám.

„No vidíš, tak si aspoň něco koupíš“, ozvalo se na druhém konci…a začala vzpomínat: „taky jsem dostala tenkrát k padesátinám odměnu.“ a vyčíslila mi částku …BUM!…to byl přesně ten okamžik: kupředu levá, kupředu levá, zpátky ni krok, znělo mi v hlavě. Okamžitě jsem vzpomínala, jakou měla v té době výplatu a vyšlo mi, že to byla obdobná částka, jako zmiňovaná odměna. Možná ta odměna výplatu i o něco převyšovala. Nechci si nevděčně stěžovat, protože i skromný dárek přijímám s radostí a skromností, ale v tomhle případě jsme šli tak nějak zpětným krokem „kuzadu“ nebo co.  Kde se stala chyba? Už se neoceňují čerstvé padesátnice?

Už vím. Přišla jsem na to. Zatímco tenkrát byly padesátnice v tzv. předdůchodovém věku, byly vlastně oceněny za celoživotní práci.

Já jsem sice ve stejném věku, ale celoživotní práci budu mít za sebou asi tak za 13 let. Co se dá dělat.

   Však já si počkám 😀

 

 

 

Stará, mladá…

v padesáti…tak jak to se mnou vlastně je?

Jsem stará?…možná bych už mohla začít sepisovat paměti. To se v tomhle věku dělá, ne? Materiálu mám nastřádáno, myslím, dost…jsem zasloužilá trojnásobná matka,  teď už i čtyřnásobná babička a věkem už taky splňuji…

Jsem mladá?…z pohledu starších určitě. Takový šedesátník na mě jistě pohlíží jako na mladou „roštěnku“. Říká se: jsi tak stará, jak se cítíš…v tom případě se sama přikláním k téhle druhé možnosti.

A jak na mě pohlíží ostatní? To asi nechám na nich.

Každopádně to byly moc pěkné narozeniny. Dárky jsem už nečekala, protože když mi před Vánoci vypověděl službu starý šicí stroj,celá rodinka mi přispěla na nový. Bylo to trochu s předstihem, ale jsem už velká holka a věděla jsem, že narozeniny budou už jen symbolické.

V tom jsem se ale mýlila…od kolegyň jsem dostala úžasný dárek, který ocení všechny tvořilky, které považují šití, stejně jako já, za úžasnou věc…znají mě velice dobře 🙂

.IMG_20160308_200832

…a takové poukazy jsem dostala dva….moc a moc děkuji!

Zmiňovaný nový šicí stroj jsem dlouho vybírala a porovnávala různé typy a značky, abych nakonec dala přednost naší české  značce Veronica.

 V den narozenin jsem ovšem dostala další šicí stroj – nádherný a věrohodný dort…nechybělo vůbec nic…i jehla a špulka s nití na něm byla jedlá. Byl opravdu vynikající a autorku mohu doporučit tady.

 12804235_1122404574470886_1570966959_n

Překvapení pokračovala dál a já se nestačila divit…

Tolik květin jsem už hodně dlouho neměla pohromadě…

Kolega mi řekl, že jsem konečně dospělá…

Jubileem jsem si vysloužila dárkový poukaz i v zaměstnání…

Přecpala jsem se sladkým…zase budu muset začít cvičit…

ZÁVĚR: Všeobecně musím uznat, že ta 50tka není zase až tak špatná a depresivní, nebojme se jí a stárněme s grácii 🙂

 

 

 

 

 

 

 

A je to tady…

12768107_1117690541608956_4730789380478014298_o

…jedné noci přišla na svět moje 4. vnučka. Jmenuje se Olívie Rebeka, váží 3340g a měří 51cm.

12442863_1115046605206683_2079827057_n

Datum narození: 26.2.2016…jsem zvědavá, co jí tři 2 a dvě 6 do vínku nadělí…

 

Prázdniny…

skončily….myslím tím jarní. Ne, že bych to nějak prožívala, své děti mám už dospělé, ale zrovna v tomhle týdnu přijely s dcerou moje vnučky.

V baráku se sešly 3 holky ve věku 4 a půl roku, 2 roky a 6 měsíců. Všechno dohromady se plazilo, běhalo a skákalo v mém skromném malém pokoji, křičelo, brečelo, fňukalo a jásalo. Ty dvě starší si rychle poradily s malým prostorem a vzaly útokem mou postel, která se rázem stala bezvadnou trampolínou. Kdykoli přestal hlahol a bylo víc jak 5 min ticho,  pojala jsem podezření, co že se to děje…..A taky že dělo!….holky oždibovaly kytky na okně, schovávaly se pod peřinou a měly obrovskou radost, protože je u toho ze dvora pozoroval náš pes Barney.

V mžiku byly naše „princezničky“  jako racochejlové…účes alá nedbalá elegance 😀
IMG_20160206_140655IMG_20160206_140702IMG_20160206_140706
Ovšem dostat  je obě do záběru fotoaparátu se mi dlouho nedařilo…
Nakonec jsem jeden úspěšný pokus přece jenom měla…
IMG_20160207_125708
Vzácná chvilka klidu…nevýchovné, ale účinné…honem vařit kafíčko…

Když pominu šarvátky, brek a nejčastější větu: “ To je moje!“, tak to byla vlastně pohoda.
Nejmenší Andulka se z miminka stala batoletem, protože přišla na to, jak se posunovat, jak klečet na všech čtyřech a nakonec se sama i posadila.

Zprvu to byl jenom takový pololeh, následoval polosed a nakonec opravdový sed.
 IMG_20160207_125553IMG_20160207_125601 vt6wEe7PP2ttYIw-DkGGtyNlF1NlOwmc4h-OdrP-YstqykSm0CVnOZKB1IueDeAXm5nso4U IMG_20160207_081353
V jednu chvíli se hrdě otočila na ségru a sestřenku, a jakoby říkala: to koukáte, co? Sedím a koukám na pohádku jako vy!
IMG_20160207_134450
 
Vlastně to byl moc pěkný týden.
🙂
 

 

Jak na Nový rok…

…tak po celý rok.

Zase v práci. Na stole leží resty vzniklé odložením, z důvodu vybírání dovolené mezi svátky nebo před nimi.
Ranní vstávání bylo příšerné!… naprosto proti přírodě…aspoň tedy moje celé JÁ to tak cítilo.
Ale jsme tu a je nám jasné, že je to nevratné, a že si budeme muset počkat na větší volno a oddych až do léta. Pracujeme spíš ze setrvačnosti, ale o to s větším odhodláním, abychom vše dohnali.

CO TO JE???

Z obrazovek monitorů na nás kouká nová upgrade verze programu, který používáme již několik let. Ano, občas byly „apgrejdy“, ale byly to menší úpravy, většinou nezásadní a  kosmetické. Tentokrát programátoři změnili platformu, takže se vše jeví jinak než obvykle.
Takže klikáme a klikáme a klikáme…

TO DÁME!!!

Bohužel, změna přišla bez upozornění a v nevhodném čase, kdy je nejvíc restů a spěchu. Vše, co obvykle děláme po paměti „levou zadní“ a je to v podstatě fofr, teď musíme hledat a kontrolovat.
S kolegyňkou musíme být o krok v předu, jelikož ostatní zastupitelky našeho odboru spoléhají, co se týče pc, právě na nás dvě.
Stále drnčí telefon s dotazy co, jak, kde a proč…
„A co zrovna děláš?“…“nevím“…
„A co chceš udělat?“…“nevím“…
„Mně to zmizelo!“…“co a kam?“…“nevím“…
Nezbývá než oběhnout kanceláře. Aspoň máme pohyb a můžeme to brát jako povánoční hubnutí. Taky dobrý.

Páni programátoři, vy jste nám dali!
images
Ovšem, na nás si nepřijdete!
Jsme v kondici! …viď Věrko!
😀

Postřehy z Vánoc…

Předvánoční doba v práci…bylo nám striktně doporučeno, vybrat si dovolenou do posledního dne a žádné převádění do roku následujícího. Musela jsem na poslední chvíli řešit neřešitelné…2 dny před Štědrým dnem mě navštívil bacil, který se k nám přistěhoval o pár dní dřív, pravděpodobně ze školky, transportem na vnučce Karolínce.
A že si u nás zařádil!
Scénář byl naprosto stejný u každého….1. den jsme ze sebe všechno vyhazovali s takovou vervou, že jsme se 2. den nemohli ani pohnout, jak nás bolely všechny svaly. Kdo by to byl řekl, že se při blití zapojí tolik svalů….kam se hrabe sport.
No…moc jsme toho nesnědli, neměli jsme šanci se přecpat a předsevzetí o shazování nabraných kil můžeme letos vynechat.
.
Štědrý den se navzdory tomu vydařil…rodina pohromadě a dětský údiv, smích a nadšení byly tou nejkrásnější odměnou.

Svátky byly poklidné v kruhu rodinném.

TV program by nebyl občas špatný, jen kdyby na mě nevyskakovaly stejné pořady pořád dokola…jednou večer, hned na to ráno opakování, a další dny postupně na všech stanicích. Jsou filmy, na které se ráda podívám i opakovaně, ale 4x během jedněch vánoc, to fakt ani já nedám.

Přání a sms jsem také dříve posílala „ostošest“…letos mi to nějak nešlo. Napsat jednoduchý verš nebo slogan a poté ho poslat všem v seznamu kontaktů v telefonu, mi najednou přišlo hrozné a neosobní. O to víc mě potěšilo úplně neplánované zavolání spolužačky, které by mohlo trvat hodiny a hodiny a pořád bychom si měly co říct…díky Blani, bylo to milé 🙂

Psi byli zase vystrašení dělobuchama….Bonnie našla útočiště v rohu pod gaučem a Barney si užil jednu noc v chodbě v baráku ( jinak bydlí v kotci)….nestěžoval si, a protože ví, že bez dovolení do baráku nesmí, dělal, že tam vůbec není, jen po mě sem tam mrknul :-)….v noci chrápal jako starej fotr.

Počasí střídavě dobré…potěšil mě mírný mráz, protože zatuhla půda na dvoře a chvilku byl klid od rozčvachtaného bláta. Dvůr totiž ještě nemáme upravený a když se ti naši psí blázni honí, bláto od nich lítá jak za stádem muflonů. Těsně před štědrým dnem mi takováhle sprška přistála na okně…moc pěkné mám okno!…někdo ho zdobí umělým sněhem, mně se o výzdobu postarali moji miláčkové.

Na Silvestra sněžilo, což možná někomu připadá běžné, ale u nás, v Polabské nížině, je to jev vzácný. Stála jsem po půlnoci na dvoře, koukala na hvězdy a na padající sníh…krásné!
Ráno jsme byli tam, kde předtím…bláto, bláto, nic než bláto.
Mladí slavili s partou kamarádů na horách, já zůstala v naší nížině a vůbec mi nevadilo, že nejsem opilá, a že neslavím na povel.

A je to za námi..


                                   PŘÍJEMNÝ  ROK  2016!