Už to může ven…

…katastrofa? komedie? neštěstí? smůla?…vlastně ani nevím, jaké synonymum použít pro zážitek, který jsem si prožila ještě nedávno před vánoci. Předtím byl k pláči, dnes už pro zasmání. A myslím, že se s hrdostí může ucházet o titul „rodinná historka“.

Odjížděla jsem k rodině na západ Čech, měla vše sbaleno a chystala jsem se vše nanosit do auta. Jako poslední mi zbývalo sundat přepravku do auta pro mou psí slečnu. Ukládám ji na horní patro regálu v kumbále, kde máme i spoustu nářadí a věcí, které by neměly přemrznout v garáži.

Vkročila jsem jednou nohou mezi průmyslový vysavač a právě se dobíjející  baterii do auta a druhou nohou jsem vlála ve vzduchu, abych se mohla pořádně natáhnout, přitom nohou vyvažovat a přepravku sundat. A pak se to stalo…

…něco upadlo a jako domino začalo padat vše, co bylo v cestě. Já jenom přivřela oči a čekala, co dopadne na zem a rozbije se.

A bingo!! Byla to ta největší piksla, xxl balení montážní pěny! Dopadem na zem praskla a veškerý natlakovaný obsah začal stříkat kolem dokola, jako když aktivujete hasicí přístroj. Já stála jako opařená, pořád na té jedné noze, zády k tomu všemu a nemohla jsem nic dělat. To, že je to montážní pěna jsem pochopila, až když jsem v koutku oka uviděla, jak bochánky žlutavé hmoty po dopadu na zem rostou a nabývají na objemu. A nejen na zemi…cítila jsem je na zádech, nohách a mé zadnici. Ta doba, než se celý obsah vypustil z piksly ven, byla nekonečná. Nevěděla jsem co dělat a jenom strnule stála a bála se pohnout. Zkoušela jsem někoho zavolat, ale bez odezvy. Musela jsem si tedy pomoct sama. Nejprv jsem ze sebe začala sundavat, podotýkám, mé nejoblíbenější šaty, které už na mně začaly tuhnout. A jak jsem je přetahovala přes hlavu, zároveň jako bych si dobrovolně depilovala zadnici a celá záda. Teprve pak, ve spodním prádle, jsem vyběhla k mladým nahoru, zvěstovat jim tu pohromu. Snacha na mě civěla s vykulenýma očima a ze mě vypadlo jenom: „nekoukej, nemůžu se obléct, celá lepím!“ Pak už všichni běželi dolů, zkouknout to nadělení. Zaslechla jsem jenom: „týýý vole!…hustýýý!“ a pak: „jééé, škoda, že tady nemáme kameru, to by bylo video, s tím bysme někde prorazili“. HAHAHA! Pak už se všichni jenom smáli.

Pro mě ale nebyl konec, nejen, že jsem musela odjezd odložit, ale také mě čekal 3hodinový úklid toho všeho. Co kapka pěny, to ruční seškrábnutí ze dveří, stěn, kabelů, nářadí, mrazáku, nabíječky, baterie, šroubováků, podlahy. Nakonec jsem vykonala očistu i sebe…

….nebudu vás napínat. Montážní pěnu jsem ze sebe škrábala ještě 3 dny, z vlasů jsem ji stahovala mezi prsty, jako bych vytahovala hnidy od vší ( použila jsem i stejný hřebínek, zvaný všivák) a pár pramenů vlasů jsem byla nucena i odstřihnout. Je to materiál zprvu hodně lepivý, poté neodstranitelný a pevný. A šaty? Marná snaha. Ty jsem nesla nejhůře…paradoxně jsem se nějak upnula právě na ně a nebyla jsem schopna smířit se s myšlenkou, že jsou nepoužitelné a na vyhození. Možná proto, že jsem je měla sotva 3x na sobě, možná proto, že jsem zrovna změnila střih šatů, než jsem doteď nosila, možná proto, že mi je pochválilo víc lidí..Dělala jsem možné i nemožné, máčela, sušila, mrazila, seškrabovala až do pozdních nočních hodin  a snažila se je zachránit. Marně.

Mám je doma ve skříni a čekám, kdy budu schopna učinit další krok a vyhodit je…

Nejspíš je ale zrecykluju a použiju nepoškozené části na něco pro sebe… to by bylo, abych nezúročila um něco ušít, ne?

 

 

To prázdné a čisté místo mezi vysavačem a autobaterií jsem ochránila svým tělem, tam přesně jsem stála 😀

 

Hláška dne…

Jen krátce. Musím si tyhle hlášky fakt hned zapisovat, protože vím jak jsou pomíjivé a lehce upadnou do zapomnění.

Syn si včera vařil kafe a zatímco se vařila voda, sedl si vedle mě na sedačku. Trochu jsme povídali a po odmlce, koukaje skrz okno na dvůr, prohlásil: „Fuj, tam je vedro až sem!“

😀

Výtahování…

Už jste někdy přemýšleli, jak absurdní, a vlastně i srandovní, je ježdění výtahem? Nejpřirozenější situace je, když jedete s někým známým. To prostě jdete, nastoupíte, aniž byste polevili v hovoru a jedete.

Jiná situace už nastává, když vás nastoupí několik a nikoho přitom neznáte. Každý hledí nepřítomným pohledem a i když se snažíte občas někoho přímo pozorovat, velice bystře kontrolujete, jestli se na vás taky náhodou nepodíval. Někdy se to povede, jindy ne a dost často se očima setkáte. V tu chvíli je opravdu směšné, jak oba „děsně“ nenápadně děláte, jako že nic (už teď se při té představě zase směju).   A co teprve ty kamenné tváře! Rozjasní se jen ve chvíli, kdy někdo z „cestujících“ vystupuje, tuctově pozdraví a všichni ostatní mu s úsměvem, připomínajícím spíš úšklebek, odpoví. Přejeme si hezký nebo úspěšný den, používáme slangové výrazy jako „zdravím“, „nashle“, „taky taky“ a je nám to vlastně úplně jedno. Jen jsme tak nějak splnili základy slušného chování. Zpestřením je cokoli, co se vymyká nebo když nám někdo něco pochválí…to se nám úsměv protáhne o trochu víc. A to i v případě, že zůstáváme ve výtahu už jako poslední a s přiblblým úsměvem se culíme sami na sebe v zrcadle ( pokud jedete modernějším výtahem) a instinktivně si poupravíme účes, outfit nebo třeba taky rozmázlé líčení (v případě dam…. nebo někdy možná i mužů?!).

Trochu jiná situace nastává, když nastoupíte s někým neznámým a ve výtahu zůstanete jen ve dvou. Přemýšlíte o tom druhém co je zač nebo o tom, co by se mohlo dít (v dobrém i špatném smyslu). Upozorňuji rovnou, že milostné hrátky tady nebudeme rozebírat a necháme to na představivosti každého z vás. Horší variantou, jak všichni víme,  jsou různá přepadení v prostorách výtahu, ale to je zase tak vážné téma, že ho radši taky vynecháme.

Pokud se sejdou muž a žena, nastupuje nevědomky přirozená lustrace spolucestujícího , která by mohla vypadat třeba takto:

Žena vyhodnotí: 1.) je mladý/starý, 2.) je hezký/ošklivý, 3.) je sympatický/nesympatický, 4.) je hezky oblečen/strašák, 5.) voní/nevoní a v případě uspokojivých odpovědí, 6.) je ženatý?…ten by stál za hřích…

Muž zbystří v případě: 1.) je mladá, 2.) je krásná…. ta by stála za hřích…nic víc ho v té chvíli vlastně ani nezajímá. Pokud 1. a 2. bod nesouhlasí, nehne ani brvou.

Jak se chováte při jízdě výtahem? Navazujete hovor? Odpovídáte, když naváže hovor ten druhý? Bojíte se? Hřešíte? Já většinou přemýšlím, co je kdo za člověka, kam jde nebo odkud asi přišel, proč je ten či onen smutný nebo veselý. Je ohromující, kolik lidských osudů se v tak malém prostoru může sejít…

Věřím, že až zase výtahem pojedete, vzpomenete si na tyto řádky a možná i nepatrný úsměv vyloudíte…a možná, že svým úsměvem nakazíte i ty ostatní. A protože je smích lékem na všechno,  prokážete sobě i ostatním velkou službu.

Já jezdím výtahem denně…většinou s kolegyněmi, takže mě se týká 1. odstavec tohoto článku…nastoupíme, povídáme, vystoupíme. Ale až ke mně jednou přistoupí pořádný fešák a naváže hovor, určitě se o něm dozvíte…slibuju 😀

Kupředu levá…

 …zpátky ni krok!…zpívalo se v proletářském pochodu v dobách mého dětství. Co se týče melodie, byla opravdu chytlavá a lehce zapamatovatelná. A včera se mi i se slovy znovu vybavila.

Začalo to nevinně telefonním hovorem s mou maminkou, které jsem se mezi řečí pochlubila dárkovým poukazem ke kulatinám.

„No vidíš, tak si aspoň něco koupíš“, ozvalo se na druhém konci…a začala vzpomínat: „taky jsem dostala tenkrát k padesátinám odměnu.“ a vyčíslila mi částku …BUM!…to byl přesně ten okamžik: kupředu levá, kupředu levá, zpátky ni krok, znělo mi v hlavě. Okamžitě jsem vzpomínala, jakou měla v té době výplatu a vyšlo mi, že to byla obdobná částka, jako zmiňovaná odměna. Možná ta odměna výplatu i o něco převyšovala. Nechci si nevděčně stěžovat, protože i skromný dárek přijímám s radostí a skromností, ale v tomhle případě jsme šli tak nějak zpětným krokem „kuzadu“ nebo co.  Kde se stala chyba? Už se neoceňují čerstvé padesátnice?

Už vím. Přišla jsem na to. Zatímco tenkrát byly padesátnice v tzv. předdůchodovém věku, byly vlastně oceněny za celoživotní práci.

Já jsem sice ve stejném věku, ale celoživotní práci budu mít za sebou asi tak za 13 let. Co se dá dělat.

   Však já si počkám 😀

 

 

 

Copak už jsou žně…???

Když se to s…, tak se to s…!

Kdo četl příspěvek o kousek níže, ví o čem je řeč….PRAČKA!
Chvilku jí nechá člověk odpočívat (byla jsem pár dní pryč) a hned po přivítání vypověděla službu. Asi nečetla můj blog, kde jsem o ní mezi řádky napsala: doufám, že vydrží do žní!
Asi neví, kdy jsou žně.
To mám za to, že jsem ji neustále KRMILA a NAPÁJELA. Takový nevděk!

Vím o co jde…spotřebiče nám nemají vydržet na celý život, to by výrobci a prodejci za chvíli zkrachovali. Sotva skončí záruční doba, šup se spotřebičem do šrotu. Opravy obvykle vyjdou na 2/3 z ceny nového spotřebiče, takže se nevyplatí.
Co dál?…vybereme nový kousek. Jen ať se trh točí.

Jenže…tak jako moje pračka nepochopila termín „aspoň do žní“, moje peněženka zase skutečnost, že korunky do ní vložené se nepožírají….ach jo.

No nic…dál budu chodit do práce vydělávat na novou pračku a opět budu tajně doufat, že vydrží aspoň do žní…kterých?…to je ve hvězdách…naděje umírá poslední…až po pračce…
😀

Měla jsem se více učit…

a mohla jsem být ZUBAŘKOU…
Poslední dobou jsem byla svědkem několika debat o zubařích a samozřejmě, že ani já nejsem ušetřena preventivních prohlídek a ošetření.
Vlastně ani nevím, v jakém duchu tento článek napsat…mám se rozčilovat?… nebo s mlčením přijímat současnou situaci?

Dost často se setkávám s tím, že si lidé různého věku a různého povolání zřizují půjčky, které splácí třeba i 10 let, na opravu chrupu…a to nejen z hlediska estetického. Nedávno jsem byla svědkem rozhovoru: „Ty se máš, klapačky, už tě tolik nestojí“….“Já mám hubu skoro prázdnou a když chci něco rozkousat, musím zkřivit sanici, aby mi vyšel zub na zub…bohužel nemám peněz nazbyt a když všechno poplatím, moc mi nezůstane“…realita, o které neradi mluvíme.

Místo toho přemýšlíme, kde a co utáhnout, abychom mohli návštěvu a následné „zkrášlení“ zubů uskutečnit.
Ano, je to důležité a třetí zuby už nám opravdu nenarostou, ale to, co se děje ve stomatologii, mě občas dohání k šílenství!

Chcete zub?…ZAPLAŤTE!
Nechcete trpět?…ZAPLAŤTE!
Praskl vám zub?…ZAPLAŤTE!
Vypadla vám plomba?…nesmíte moc kousat a ZAPLAŤTE znova!
Nechcete mít kazy?…navštivte hygienistku…a ZAPLAŤTE!
Máte křivé zuby, potřebujete rovnátka?…ZAPLAŤTE!

Nakonec vás stomatolog s úsměvem objedná na další a další týden a vy musíte trapně vysvětlovat, že tenhle měsíc už to opravdu finančně nedáte. Sice musíte čelit povýšenému a nevěřícnému pohledu ze strany lékaře, zatímco má prsty vnořené do vaší pusy, ale co naděláte. Veškeré sebevědomí už jste stejně ztratili, tak překonáte i tohle.
Poníženě si vyslechnete radu: „Zuby máte jenom jedny, do nich přece musíte investovat“.

Neplatíme si náhodou zdravotní pojištění?
Když si zlomím nohu, pojišťovna mi léčbu hradí. Když si zlomím zub, tak to nejde?
Ať počítám, jak počítám, nemůžu to skloubit s rozpočtem, který je měsíc, co měsíc stejně hubený. 

Bohužel musím investovat do více stejně důležitých věcí, které jsou potřeba…bydlení, energie, jídlo,  doprava, domácnost, ošacení, škola…
Prý je zubařů málo a není snadné nějakého najít… že by si na sebe nevydělali?
Jakým způsobem si tvoří ceny ?
Proč to u jednoho jde v rozumné výši a u druhého ne?
Je to o šikovnosti nebo o drzosti?
Chtěla bych být zubařkou…měla bych na dveřích ceduli:

NEVSTUPOVAT BEZ PLACENÍ!
a nebo
VSTUPTE A PLAŤTE!
P.S.
Jen to strkání rukou do cizích pus mě ještě odrazuje.
Na druhou stranu…jsou obory, kde se musí ruce strkat do úplně jiných otvorů.
Člověk asi přivykne všemu….co bych pro prachy neudělala.
😀

Úvaha…

je slohový útvar, který jsem měla jako studentka nejradši. Dával mi možnost se rozepsat a jediná potíž pro mě byla, abych se nerozepsala moc. Úvaha je sice také dána určitou osnovou, ale ne tak striktně, jako jiné slohové útvary a můžete si v ní dovolit vyjadřovat vlastní (subjektivní) názor na věc, používat řečnické otázky a dělat závěry dle vlastního názoru a pocitu.

A to je přesně ten okamžik, kdy se mi v mozku otevírají, jinak asi zavřená, vrátka myšlenek a větných spojení a já mám co dělat, abych jejich příval zvládla seřadit do smysluplných vět.

Zvláštní je, že se to samé neděje, jakmile mám souvisle mluvit.

Vzpomínám si přesně, kdy jsem poprvé dala přednost písmenkům před slovem. Bylo to ve 2. třídě a mně se nechtělo na hodinu klavíru (nejspíš jsem málo cvičila a nebyla připravená). Chtěla jsem předstírat, že mi je špatně, ale nezvládla bych se takhle vymlouvat a simulovat.

Neumím to, mimochodem, dodnes.

Proto jsem své pocity poprvé v životě napsala na papírek kostrbatými písmenky:
maminko, měřyla sem sy teplotku a málem sem měla teplotku….a stejně odkráčela na zmiňovanou a nechtěnou hodinu klavíru.
Také nechápete smysl mého počínání? Neměla jsem z toho žádnou výhodu, klavír jsem si stejně odbyla…ale naopak…když jsem dorazila zpátky domů, čekalo mě vysvětlování, jak to, že už mi vlastně vůbec nic není a tížilo mě špatné svědomí…. a já to musela nějak ustát.

Ovšem, ten pocit špatného svědomí si pamatuji dodnes.

Vidíte to? Píšu o úvaze a už bych se klidně rozepsala o zážitcích a pocitech z dětství. A to jsem chtěla zachytit jenom právě ten první okamžik, kdy jsem si vybrala písmenka místo slov. Od té doby vím, že všechny své radosti, city, starosti i křivdy, umím nejlépe vyjádřit v psané podobě.
A proč se o tom všem zmiňuji?
Včera měl můj syn napsat úvahu na téma: Co vám škola dala a vzala….pro mě téma na několik stránek!

Představa Romana:
Škola mi dala spoustu vědomostí, ale hlavně kamarády…bohužel mi vzala čas, který bych právě s těmito kamarády strávil u pc.
P.S. Neděste se, nakonec tu větu přece jenom trochu rozvinul. Už je ve věku, kdy si uvědomuje, že by mu to neprošlo. Ale jak ho znám, bude tvrdit, že za to nemůže a svede na mě, že jsem mu nepředala žádné „psací“ geny.
😀


Za kulturou…

…jsme se vydaly s kolegyní z práce.

I když ani jedna neposloucháme swing and jazz, stejně jsme byly koncertem nadšené. Ondřej Havelka nejenže výborně zpívá, tančí a stepuje, ale také vás provede historií tohoto žánru.
Můj obdiv sklidili všichni muzikanti.
Představení mělo spád, šmrnc a nepostrádalo humor.
7-kdyz-zavali_nahled
OndrejHavelkaAndHisMelodyMakers_5781
Pro mě měla návštěva koncertu ještě jeden podtext…s jedním ze členů souboru jsem vyrůstala a chodila do školy…
O přestávce jsem si ho dovolila vyrušit v šatně a tak jsme trochu zavzpomínali…
prý jestli jsem se kolegyním pochlubila, že jsem ho kdysi učila hrát na kytaru za barákem…chichi, že bych měla aspoň krapet zásluhu na jeho slávě?
Kdepak!…už tenkrát jsem věděla, že jednou bude výborný muzikant a že si ho muzika sama najde…
IMG_20151019_083122
A že nám to spolu, jako Rumcajs a Manka, slušelo co?
Uhodnete, který z muzikantů je Rumcajs?
🙂

 

Mise jménem masna…

…pokračuje.
V tuto chvíli se považuji za průkopnici vstřícného chování k nakupujícím. No…možná ne až tak vstřícného, ale řekla bych spíš vyhovujícího.

Moje první kroky, během pauzy, mířily do masny. Jak víte, měla jsem ze včerejška nevyřízené účty.
Nejdříve jsem obhlídla situaci a okem vybírala mezi kusy nabízeného masa.
Vida! Pěkná libová krkovice se na mě smála hned v přední linii. Dle mého zkušeného oka, řekla bych, dvoukilová.
Za ní se k sobě tulily 3 kusy další, kupodivu asi kilovky.
To je překvapení!
Že by se dnes prodávaly i menší kusy, když to včera nešlo??
Neřekla jsem si o ten menší kousek, i když taky nebyl k zahození, ale nedalo mi to…požádala jsem rovnou o rozkrojení vyhlídnutého dvoukilového kusu. Nějak jsem byla připravena vybojovat si právo výběru.
Je ale také pravda, že nerada vyvolávám konflikty a scény, jelikož už z praxe vím, že k ničemu stejně nevedou a nejsem ten typ.
Tentokrát jsem ale byla připravena na cokoli. Křivda ze včerejška ze mě ještě nevyprchala.

Má „známá“ prodavačka nehnula ani brvou, naklonila se pro mnou označený kus a hodila ho na špalek….
Ukrojila polovinu, jednu vrátila do regálu, druhou na váhu. A protože jsem se nemohla zbavit podezření, že mi na váhu podstrčila tu prorostlejší část, naklonila jsem se a zkoukla to.
A nevěřili byste…na váze ležel ten správný kus.

Tak jo, jsem spokojená.
Mám libovou krkovici! HURÁ!
Zaplatila jsem a spokojeně odcházela.
Návštěva může přijet.
Mise skončena.
🙂

Je nová doba!

…zní hláška ze známého filmu.
Já byla dnes svědkem  „staré doby“.
V pauze na oběd jsem jako obvykle zašla i nakoupit. Tentokrát do masny. Zásoby doma poněkud ubyly a navíc čekám příští týden návštěvu. Tak aby bylo z čeho brát, bez ztráty času kvůli nakupování.

Vyhlédla jsem si pěknou krkovici, aniž by mi jí někdo přede mnou vyfoukl a trochu vážně vypadající prodavačce jí ukázala. Zároveň jsem poprosila (opravdu slušně), zda by mi mohla z toho velkého kusu uříznout půlku, cca 1kg…
„No, to né“, řekla a celý kus hodila na váhu…“kilo osmdesát“ a čekala, co já na to. Odpověděla jsem, že mi úplně stačí těch „osmdesát“, tak jestli mi to rozpůlí…NE!…prý by jí ten zbytek nikdo nekoupil.
COŽE??nikdo by si nekoupil kilo masa?…pomyslela jsem si a myslela při tom  na všechny, kteří jistě nekupují maso vždycky po dvou kilech.
Když jsme tam tak stály, začala házet na váhu všechny skoro stejně velké kusy a znovu mi odříkávala jejich váhu „kilo osmdesát, kilo devadesát…a nechcete tenhle kus?“…“ Ne nechci, nelíbí se mi a stejně je taky moc veliký… líbí se mi ten, co jsem ukazovala jako první“, bezradně jsem odpověděla. Prodavačka se otočila na kolegyni, která jí přikyvovala a začaly na mě mluvit obě, s tím, že se mi snažily vnutit úplně jiný kus masa. Rovnou jsem se zeptala: “ To si jako nemůžu koupit maso, které se mi líbí?…přece mi nebudete diktovat jaký kus si mám vybrat a kolik si ho mám vzít!.“
Byly opravdu vytrvalé.
Druhá pokynula té první…“uřízni paní z toho celého kusu vzadu“, načež ta první odešla a na rameni přinesla nejmíň 10kilový kus vcelku, otočila se z jedné strany, pak z druhé, nabízejíc mi přitom z obou stran špičky, kde libové maso nebylo ani vidět.
I já jsem stejně vytrvale kroutila hlavou…

Vím o co šlo… kdyby mi odřízly ten lepší kus, zbyl by jim tam ten horší, hůř prodejný.
Chápu.
Jejich strategie porcování masa je asi výdělečná…bohužel tentokrát na úkor mě…a to se mi nelíbilo…

Co Vám budu povídat…nekoupila jsem NIC!
Končila mi pauza.
Škoda, že jsem neměla víc času..
ZÍTRA TAM JDU ZNOVA!
😀