Hrátky na dvorku…

…jsou na denním pořádku a někdy se divím, že Barney ještě malou Bonnii nespolknul. Ono to tak totiž pokaždé vypadá.
A dle míry oslintanosti by se dalo usuzovat, že v jeho tlamě nějakou chvilku i pobyla…
Ale nemyslete si…ona je ta, která provokuje!… a pro krádež míčku vymyslí jakýkoliv manévr, jen aby ho získala. A ty její tryskoběhy po dvoře, to je teprve podívaná.
Chudák Barney…než se stihne zorientovat a otočit, Bonnie ho 3x podběhne a v dálce zmizí 😀

Jako…Žako???

Včera večer mě můj notebook, svým vyzváněním, vytrhl z večerního klidu a oznamoval, že volá děda ( děda = můj otec ). “ Haló, Miruš, slyšíš mě? Já tě nevidím!? „
Bodejť by mě viděl, když můj noťas nemá zabudovanou videokameru, což jsem se hned jala vysvětlit.
Navrhla jsem přesídlení na malý netbook, který kameru má…. “ Néé, to je dobrý, hlavně, že se slyšíme! „
Po chvilkovém dohadování jsme došli k „jádru věci“.
Mým úkolem bylo vygůglit informace o papoušcích a najít inzerát, který děda objevil a který sliboval prodej žako papoušků a jejich ručně dokrmovaných mláďat….samozřejmě za super cenu.
Musím podotknout, že jednoho papouška už děda má….Lojza svého páníčka miluje a přilnul k němu takovou silou, že na všechny ostatní členy rodiny s urputnou nevraživostí útočí. Zejména pak na ženskou část…
Každou návštěvu je proto odnášen do koupelny do tmy, kde se aspoň nepřipomíná hlasitým křikem, kterým jinak dává najevo svou žárlivost a křivdu, jakmile je přehlížen.

 

Okamžitě jsem si začala představovat souboj dvou představitelů ptačí říše, bojujících o přízeň svého pána…létající peří,hysterický křik a zranění náhodných kolemjdoucích.
Opatrně jsem své pochybnosti pouštěla přes mikrofon  a snažila se skrýt naléhavost v hlase.
A pak jsem to pochopila!
Nešlo o to, abych souhlasila s koupí žaka, ale o to, abych byla obeznámena s tím, že papouchy nakonec podědím a byla na takovou situaci připravena. Dožívají se totiž až 50 let! 
Jsem v rodině asi největší milovnice zvířat, a tak nikdo nepochybuje o tom, že by to mělo být jinak….ale ať počítám, jak počítám…ti opeřenci přežijí pravděpodobně i mě!!!











JDU VOLAT DĚTEM! …nechť jsou rovněž připraveni na své dědictví 
😀

Mrzne…

Možná si říkáte, že mráz není nic výjimečného…no, možná ne, ale u nás v Polabské nížině to tak častý jev zase není…
A kdo by měl taky mrazy rád…pokud se zrovna nejedná o nějakého horala…
Jednoho takového znám…je jím moje neteř, dcera mé sestry.
Už několikrát jsem byla svědkem podobného rozhovoru: “ Baruško, nejela bys se mnou k moři? „… “ mami, néé, co bych tam dělala? „
Abyste rozuměli…Barča ožívá první sněhovou vločkou, která se snese k zemi……a s přítelem společně prohlásí: “ Konečně normální počasí „…tihle dva se našli…
Je výborná lyžařka a snowboardistka, což před pár dny, v den svých 18. narozenin, všem dokázala složenou zkouškou…stala se z ní oficiální instruktorka lyžování.
Mám takové tušení, že nám ta holka jednou uteče minimálně do Alp……neříkejte to mé sestřičce 😉

Mě tentokrát mráz taky potěšil, protože už jsem byla šílená z toho neustálého bláta. Jak víte, mám 2 psy a Bonnie, která se mnou obývá gauč, je dlouhosrsté plemeno….. každé venčení bylo zakončeno sprchováním neskutečného množství bláta z tlapek.
Já to samozřejmě ráda podstoupím, ale „čeho je moc, toho je příliš“…jak praví známé pořekadlo.
Dnes nastala změna…nemusela jsem přeskakovat kaluže bláta a celý dvůr jsem přešla „suchou nohou“…SUPER!
A nakonec mě pobavil Barney…nebude přece ležet na studené zemi, že?

Vytáhl si z boudy svůj polštář a deku…patrně nechtěl být zalezlý….neměl by přehled 😀

No a já asi byla na mrazu trochu déle, než je zdrávo, jelikož mě napadly verše:

Ať si fíčí, ať si mrzne…hlavně, že už neprší,
však ta zima jednou přejde…kdy?…to zatím netuším..
Nebude to trvat dlouho…po lednu se noci krátí..,
já bych klidně hlasovala, ať se jaro IHNED vrátí…

Venčení…

Včera navečer mi volala sestra…..není tak důležité proč, ale odkud…právě procházela lesem, už se pomalu smrákalo a doprovázela jí její labradorka….. měly  před sebou ještě několik km…
Tak takhle venčí má sestra….buď jde rovnou pěšky na návštěvu/procházku i několik km vzdálenou nebo se nechá odvézt ( párkrát i mnou ) daleko od domova a pak se pěšky vrací..
V tomhle zaostávám…chodím své 3 trasy kolem naší vísky a mám toho tak akorát. Možná je to trochu i naším Barneym, který kvůli jakémukoli emočnímu vzrušení kňučí, jako by ho „na nože brali“ a projít kolem všech psů štěkajících za vraty, je opravdu zážitek.
Lidé vycházejí ze svých příbytků a jdou se podívat, kdo že je to vytrhnul z jinak všedního dne..
No…aspoň se něco děje…
V tuto roční dobu se u nás dá jít ven jenom v případě, že je dlouhodobě sucho anebo naopak přimrzne. Naší vesnici totiž neobklopují lesy, jak byste si možná představovali, ale samá obdělávaná pole….. a projít rozježděnými cestami a oranicemi je nemožné.
Tedy pro mě…Barney s tím opravdu problém nemá…naopak…okamžitě se převtěluje do „bahňáka obecného“.
Odměnou za toto venčení je mi pes obalený blátem, nadšeně se o mě otírající, kdykoli se ke mně přiblíží…
Fotku mám pouze z léta, ale stejně blaženě vypadá i v blátě…

Letos jsem přes léto „venčila“ i můj vánoční kaktus…sice to nebyla taková legrace jako s Barneym, ale za to se mi odvděčil tak, že se pro změnu blaženě cítím já…
🙂

 

Zvěřinec..

Doma máme 2 PSY..

 Barney….kříženec labradora a luisianského leopardího psa

Bonnie…čínský chocholatý pes – labutěnka
…a 2 HADY (užovky červené, elaphe guttata)…

Pro někoho zvěřinec.
…pro mě naprosto nutná součást života. A že už to není, co bývalo!
Kdyby se můj mozek nevyvíjel směrem k nárůstu rozumových buněk, asi bych měla doma zoo. 
Ne….bydlela bych v zoo .Ne…byla bych součástí zoo…. byla bych zvířetem  😀
Okamžitě mě napadl medvěd…je mi sympatické, že půl roku prospí… 
Možná si i moje tělo myslí, že bych jím mohla být…. postupem času se začalo přetvářet a měnit a nenápadně se podobat mohutnosti a majestátnosti medvěda. Radši to nebudu rozebírat…

Už jako malá jsem musela maminku přivádět k šílenství, když jsem všechno živé tahala do pokojíku a jala se vše „chovat“….housenky, žáby, brouky. Vrcholem byl mravkolev, kterého jsem znala z knížky Ferda Mravenec….pamatujete?…číhal v jámě ve tvaru trychtýře. A představte si, já ho jednoho dne objevila v lese.. jamky pod keřem vedle mraveniště. Zákeřně čekal, až mu dovnitř nějaký ten mravenec spadne.
Na několik týdnů se staly skleničky, naplněné pískem, dekorací na polici v našem pokojíku….a já vytrvale chodila ven na lov mravenců.
Jakým překvapením byli létající dospěláci podobající se jepicím. .
Bylo jasné, že jsem larvy dobře krmila 😀

Takhle to se mnou je.
Rozplývám se nad každým živým tvorem a i PAVOUKY, doma se vyskytující, nejsem schopna hubit. Opatrně a odhodlaně je odnáším ven.
Je mi naprosto jasné, že se oni se stejným odhodláním zase vracejí zpět. 
Říká se, že přinášejí štěstí…
Vzhledem k množství pavouků u nás se vyskytujících…jsem nejšťastnější člověk na světě!!
Cíleně hubím: 
KOMÁRY…kolik probdělých nocí jsem s nimi strávila….nevím, co na mně vidí, ale mám pocit, že mě milují.
Kde jsem já, není jimi obtěžován nikdo jiný..
MYŠI…s příchodem chladnějších dní se k nám pravidelně stěhují a nestačí jim stodoly a kůlny. Mají potřebu lézt mi do kuchyně nebo ložnice, aniž bych je zvala. A nejen to. Klidně si nabídnou jídlo, které já musím nakoupit, zaplatit a dovézt domů. A když ho chci proměnit v dobrý pokrm, zjistím, že už bylo ochutnáno…nehoráznost!!
Trochu roztomilejší jsou BÍLÉ MYŠKY….mimochodem, nikdy jsem je neviděla po alkoholickém opojení, tak nevím, proč se takové spojení používá…
Díky svým „divokým drzým šedivým sestrám“ jsou nekompromisně předhazovány našim hadům…a že jim chutnají!
Právě včera bylo velké krmení…v jednu chvíli byli hadi do lovu tak zabraní, že se pokusili ochutnat i sami sebe navzájem. Už jste někdy viděli, jak jeden had požírá druhého? My ano…často. Naštěstí brzy oba zjistí, že to není ono a vzájemně se pustí. 
Včera to ovšem zkusili 3x…..omlouvám je…mají malé mozečky.
Dnes spokojeně leží a tráví…budou to dělat nejméně týden…pak už budou jenom ležet a čekat na další krmení..
Že bych nebyla medvědem, ale radši hadem???…..hmmm, asi ne… mé tělo má jiný názor…